Jan Čulík publikoval v Britských listech článek s nadmíru výmluvným titulem: “Aféra” Kundera, která na Západě rychle skončila, je v ČR uměle udržována při životě. Zatímco se západní kulturní veřejnost s takzvanou aférou spisovatelova údajného konfidentství vyrovnala — nakonec takřka nikdo vyřčeným obviněním nepřikládá valný význam —, české mediální prostředí hladinu kunderovské pseudokauzy dál a dál rozviřuje. Podivná obvinění zůstavají těžko doložitelná, ale jsou, žel, s o to větším aplombem publikována. Nelze než souhlasit s étosem Čulíkova článku a s autorovým voláním po dodržování presumpce neviny, kteroužto zásadu česká žurnalistika vesele ignoruje. (Historikové Pierre Nora a Krzysztof Pomian dokonce hovoří o Evropě dvou právních úrovní.) Problém však tkví hlouběji. Jak vůbec došlo k tomu, že celá pseudokauza vznikla?
Pisatel těchto řádků se s klidným srdcem přiznává, že do doby, než celá “aféra” začala, neměl ani tušení o existenci jakéhosi pana Hradílka, jehož nepotvrzenými obviněními či spíše věrolomnými spekulacemi vše začalo. V historické obci je to jméno neznámé, nejde o historika. Jak je tedy možné, že Hradílek, ač nehistorik, publikuje diletantsky zpracovaný materiál, který by neobstál ani jako seminární práce, a ten je posléze brán jako zcela relevantní? Nejde ani tak o osobní motivy Adama Hradílka, ty nám zůstanou asi navždy skryty. Jde o obecnější problém. Kdo dnes píše o historii? A jak dnes historii vnímáme? Je pro nás nedávná historie příležitostí k zamyšlení nebo si z ní děláme nástroj k vyřizování osobních účtů a házení špíny na toho, kdo se nám čímsi znelíbil? Cui bono?
Nesmíme zapomínat, že celá “kauza Kundera” má institucionální rovinu v podobě Ústavu pro studium totalitních režimů. Jeho zkratka ÚSTR zní vskutku odporně a nahání husí kůži. Už při projednávání zákona o zřízení Ústavu se ozývaly hlasy ze strany profesionálních historiků, například Víta Smetany, varující před možnou politizací vědeckého bádání. Nuže, v případě údajného Kunderova konfidentství se tyto obavy naplnily v plné míře a ve formě nanejvýš odpudivé, byť zřejmě nejde ještě o přímou politizaci, ale o nechutnou mediální manipulaci (s možným politickým pozadím). Celý Ústav je podivný hybrid, instituce napůl vědecká, napůl politická, což znamená, že věda v něm může být kdykoli využita či zneužita v lepším případě k osvětově-pedagogickým účelům nebo v horším případě k účelům politicko-ideologickým. Pokud by byl Ústav pro studium totalitních režimů zřízen jako sekce specializovaného výzkumu v rámci Ústavu pro soudobé dějiny AV ČR, nedalo by se proti jeho existenci zřejmě nic vážného namítat; jeho poslání by bylo jednoznačné, výlučně vědeckovýzkumné. Ale takhle?
Celý Ústav by měl být zrušen a postaven na zcela jiném fundamentu, čistě vědeckém. To, že se ve Vědecké radě tohoto hybridu vyskytují jména takových osobností, jakými jsou Vilém Prečan nebo Igor Lukeš, zní — nechť romanopisec promine — jako špatný žert.
