Jan Kraus uhodil hřebíček na hlavičku
Jana Krause mám rád pro jeho nesmlouvavost a chytrou ironii. Je to samorostlý člověk, pro něhož má — aspoň se domnívám — osobní nezávislost natolik důležitou hodnotu, že se můžeme spolehnout, že ve svých vystoupeních, jak se říká, nekope za jiného, nýbrž vždycky pěkně sám za sebe. Aťsi třeba dostanu do nosu, jen když do vlastního! Právě listuji knížkou jeho novinářských sloupků Tak to vidím já: podruhé (Praha, Nakladatelství XYZ 2005). I když jsou to texty let 2003-2004, žádná zatuchlina na mě nedýchá. Sem tam slohové zakolísání, nějaké to gramatické klopýtnutí, nedomyšlená kompozice. Ale to vše jsou maličkosti ve srovnání s perlami, které ze stránek té knížky můžeme vylovit. Řada z nich stojí za ocitování, jako třeba tato:
“Bezmála dvě třetiny Čechů považují svůj stát za zkorumpovaný. Většina z nich, jedenaosmdesát procent, spoléhá, že bude proti úplatkářství bojovat právě stát. Lidé sice vnímají korupci velmi citlivě a kriticky, sami ale proti ní bojovat nechtějí. Zkušenost s korupcí by ohlásilo policii jen 18 procent dotázaných. Většina lidí by si takovou událost nechala pro sebe, nebo by se svěřili jen svým blízkým. Vyplývá to z výsledků průzkumu agentury GfK.
Myslím si, že výsledky tohoto průzkumu platí u nás skoro na všechno. Skeptický, až temný názor na realitu, zejména v oblasti politiky, a k tomu představa, že by to stát měl nějak vyřešit. U optimističtějších typů. Pesimisté jen mávnou rukou a nezřídka po chvíli začnou strašně řvát, že už mají všeho dost a začnou vylévat kbelíky bahnitých slov na politiky. V jedné hospodě v zapadlém koutu Čech mně dělník rozburácený pivem pyšně sděloval, jak by jednoho našeho vrcholného politika podřízl. Samotné sdělení nestačilo, začal mi podříznutí názorně předvádět. Bylo znát, že věc má nejen promyšlenou, ale má i letitou praxi s drůbeží a jinými domácími zvířaty, kterou by rád na politikovi uplatnil. Ostatní chlapi kolem stolu celý, několikrát opakovný akt podříznutí pečlivě sledovali, jako by kolegu hlídali, aby při usmrcování politika neco nezanedbal nebo nepochybil. Někteří rozmařile navrhli drobná mučící vylepšení a hned je zalili pivkem.
Neodpustil jsem si připomnout, že za podříznutí je u nás věznice. Mávl rukou, že to rád a pyšně odsedí. Při odchodu z hospody jsem se s koncepčním hrdlořezem potkal ještě ve dveřích: ,Ale nebudete to nikde vykládat, že ne?‘ zeptal se. ,Ne,‘ uklidnil jsem ho, ,napíšu to do novin.‘ Když se zděšeně nadechl, ujistil jsem ho, že bez jména. I tak se vracel k místu svého filozofování značně rozladěn. Papundekl na kulisy. A chtěl by být hrdlořezem.”
Tohle je kritika čecháčkovské malosti jako na dlani. Není co dodat.
