Jorge Luis Borges, Osvaldo Ferrari: W dialogu I, přeložila Ewa Nawrocka, Gliwice, Helion 2007.
O identitě Argentinců
“[J]sem Evropan ve vyhnanství, ale to vyhnanství mi dovoluje být Evropanem bohatším způsobem než lidem, kteří se v Evropě narodili; oni se rodí spíše v Anglii, Itálii, ve Španělsku, v Norsku, na Islandu, a Evropa je příliš široké pojetí. Naproti tomu my můžeme čerpat z různorodosti těch tradic, můžeme zapomenout na politická omezení, na hranice toho či onoho státu. [...]“
“[...] řekl bych, že rozdíl nebo jeden z rozdílů mezi španělským jazykem ze Španělska a španělštinou, dejme tomu, z Buenos Aires nebo Montevidea spočívá v tom, že Španělé mají tendenci k vykřičníkům. My spíše rozmlouváme, o něčem hovoříme nebo vysvětlujeme, ale netvrdíme a nepřeme se, jak to obvykle dělají Španělé. Konverzace Španělů je vykřičníková. Naše ne; my spíše nezdviháme hlas, mluvíme tišeji.”
O čase
“V každém případě čas je skutečnější než my. Samozřejmě je rovněž možné říct — a řekl jsem to už mnohokrát —, že čas je naší substancí, že jsme z času uděláni. Mohli bychom přece nebýt z krve a kostí: například když sníme, naše fyzické tělo nemá význam, důležitá je naše paměť a fantazie, kterou spřádáme na podkladě paměti. A to má evidentně charakter časový, ne prostorový.”
O psaní
“Začíná zjevením. Ale užívám toho slova v jeho skromném, ne ambiciózním významu. To znamená, že najednou vím, že se něco stane, a to, co se má stát, může být v případě povídky jejím začátkem anebo koncem. Pokud jde o báseň, věc se má jinak — tedy něco je mi dáno, a potom do dění vcházím já a určitě mnohdy všechno zkazím [...].”
“Ano, literární umění je tajemné. O nic méně než hudba. Možná že literatura je složenou hudbou spíše než sama hudba, neboť je v ní obsažena nejen kadence slov a zvuk, ale také konotace, atmosféra a nakonec smysl. Poezii přece nepřijímáme jako nesmyslnou — musíme věřit, že to něco pro někoho znamenalo, zvláště pro jeho emoce. A právě to je nepřeložitelné.”
O filozofii
“Vzpomínám si na příběh toho Řeka, Démokrita, který si v zahradě vydloubl oči, aby nebyl rušen v kontemplaci vnitřního světa. V jedné básni jsem napsal: ‘Čas byl mým Démokritem.’ To je pravda, teď jsem nevidomý, ale možná že být nevidomým není jen smutek. Stačí aspoň, abych pomyslel na knihy, které jsou tak blízko i tak daleko ode mě, abych je chtěl vidět. Myslím si navíc, že kdybych znovu získal zrak, nevycházel bych z domu a zabral bych se do čtení všech těch knih, které zde mám a které sotva znám, mimoto že je znám díky paměti, která všechno změní.”
O bohu
“Jestli Bůh označuje to, co je v nás, co touží po dobru, pak ano [věřím]; ale naopak jestli má někdo na mysli nějakou individuální jistotu, to ne, nevěřím. Věřím jedině v etický záměr — nevím, jestli obecný nebo každého z nás. A kéž bychom mohli dodat, jako William Blake: záměr etický, a také intelektuální.”
