Historie a film (polsko-české srovnání)

Polsko je velká země. Na první pohled banální a všeobecné konstatování má nicméně své zcela konkrétní a viditelné důsledky, například pokud jde o reflexi vlastních dějin. Ta je ve srovnání s českou situací u našich severních sousedů nejen mnohem rozsáhlejší, ale také systematičtější a má také daleko širší společenskou rezonanci. Můžeme to vidět už v přístupu polských médií. Například prestižní Gazeta Wyborcza, jejíž vysoké úrovni se mimochodem žádný z českých deníků ani zdaleka nepřibližuje, věnuje výročí II. světové války obsáhlou sérii článků, analýz, zpráv, rozhovorů, komentářů apod. A pro zajímavost, polská televize (TVP) provozuje od 3. května 2007 tematický kanál Historia, kde se objevuje řada dokumentů, přičemž důraz je kladen na domácí produkci. To je něco u nás zatím (?) nepředstavitelného — na obdobný projekt by se jistě nenašly finanční prostředky a mezi českými diváky by o něj pravděpodobně ani nebyl zájem. Poláci zkrátka svou historii prožívají jinak, mnohem silněji a vášnivěji než Češi.

Když včera uvedla Česká televize film Andrzeje Wajdy Katyń (dva roky po jeho světové premiéře), který jsem už předtím jednou viděl, uvědomil jsem si znovu, jak jsou Poláci od nás v této věci odlišní. Dílo je jedněmi chváleno pro svou syrovost a absenci sentimentu, druhými haněno pro svou údajnou ideologičnost či konzervativnost. Skutečností však zůstává, že jde o snímek mimořádně působivý, o skutečný historický velkofilm. Velikost (rozuměj ambicióznost, nikoli mramorová monumentálnost) Wajdova počinu vynikne o ještě víc, když jej srovnáme s dílky české provenience — namátkou uveďme Hřebejkovu oslavu maloměstské morálky v titulu Musíme si pomáhat (2000) nebo Marhoulův trapný nedodělek Tobruk (2008). Je k uzoufání vidět, jak česká veřejnost bezmála jásá nad Hřebejkovou slátaninou, nesoucí se v duchu typicky čecháčkovské filozofie “co jsme si, to jsme si, stejně jsme všichni jedna rodina (nebo sousedé)”. Oslava české malosti je asi největší zhoubou současné české kinematografie, charakterizované hypertrofií žánru hořké komedie. Co by na to řekl Karel Poláček, autor dnes opět opomíjený a čtený stejně špatně jako Jaroslav Hašek? A co teprve F. X. Šalda se svým heroickým pojetím tvorby a života?

Zatímco čeští režiséři s oblibou znázorňují “malé” starosti “malého” českého člověka uprostřed nepřátelských “velkých” dějin — hlavně proboha neuvést na plátno nějakého hrdinu, to raději rozpolceného zbabělce! —  Poláci se slov “hrdina”, “hrdinství” nebojí. Dějiny jsou k nim stejně kruté, možná ještě krutější, ale dokážou se jim postavit. I za cenu, že je jejich mocný proud smete. A dokážou o tom i podmanivě vyprávět.

Pozdrav z Mariánských lázní

Ve svém románu Nesmrtelnost (L’Immortalité, 1990; česky Brno, Atlantis 1993) uvádí Milan Kundera na scénu Johanna Wolfganga Goetha, který se — podle romanopiscova mínění — slova nesmrtelnost rozhodně neobával. Nebyl jí však posedlý jako jeho milenka Bettina von Arnim. Tak ji alespoň Kundera vidí: jako nesmrtelností krajně zaujatou ženu, osudovou protihráčku moudrého a nad světskou pomíjivost povzneseného Goetha. To je ovšem romanopiscova fikce, jsem přesvědčen, že vůči Bettině nespravedlivá. Ale ať už byla historická pravda jakákoli, zaujala mě jedna Kunderova vsuvka. Jde o autorovu vzpomínku na starostu nejmenovaného moravského města, jenž zakoušel vrcholné štěstí ve chvílích, kdy uléhal do rakve, kterou měl doma otevřenou, a představoval si v ní svůj vlastní pohřeb. Kundera píše: “Nic krásnějšího ve svém životě nepoznal než tyhle zasněné chvíle v rakvi: dlel ve své nesmrtelnosti.” (s. 53)

Věru podivná kratochvíle pana starosty. Avšak odkdy je rakev spojována s nesmrtelností? Nebyla obvykle považována naopak za symbol lidské smrtelnosti, pomíjivosti naší pozemské existence? Když necháme touhu po nesmrtelnosti časem ztvrdnout v kámen, vznikne socha. Nebo pomník. Goethova socha v Mariánských lázních od Vítězslava Eibla je okouzlující, protože uhýbá patosu. Goethe by ji však sotva ocenil. Měl totiž za svého života mnoho jiných věcí na práci, než aby se zabýval vlastní velikostí. Svůj drahocenný čas věnoval například psaní nádherné elegie pro Ulriku von Levetzow, svou poslední velkou lásku z Mariánských lázní. Více se o Goethově pobytu v Mariánských lázních můžeme dozvědět zde. Níže vloženou fotografii je možno nalézt rovněž na Flickru.