Skalpel — “ostrý” jazz z Vratislavi

Spletitá křižovatka dějin, kdysi česká Vratislav, později (do roku 1945) německé Breslau a nyní polský Wrocław, je nejen nádherným městem sta mostů (to označení je oprávněné, Vratislav se co do počtu rozmanitých, namnoze velmi malebných a historicky cenných přemostění řadí k Hamburku či Benátkám), ale vedle Krakova a Varšavy i jedním z hlavních center polské kultury. Funguje zde velké množství muzeí, galerií, kin a divadel, knihoven, tanečních spolků, značné renomé si získala zdejší opera. A od roku 1964 je místem konání festivalu Jazz nad Odrou.

Z Vratislavi pochází jazzové duo Skalpel Marcina Cichého a Igora Pudła. Podle mého, čistě laického soudu patří hudba Skalpelu k tomu nejlepšímu, co může současný (nejen polský) jazz nabídnout. Skupina od roku 2004 spolupracuje s nezávislým londýnským vydavatelstvím Ninja Tune. Cichy a Pudło vycházejí ve své tvorbě z tradice 60. let (Poláci této dekádě říkají “Velké otevření”), ovšem nechávají se ovlivňovat také trendy mnohem novějšími: elektronikou, hip-hopem či technem. Tenhle — přiznám se, že pro mě přece jen hůře stravitelný — vliv se nejvýrazněji uplatňuje na albu 1958 Breaks (2005), což jsou rytmicky odvážné předělávky jejich předchozích skladeb. Nejraději mám ale jejich dlouhohrající prvotinu nazvanou jednoduše Skalpel, která se v roce svého vydání (2004) stala polskou hudební událostí prvního řádu. Vybral jsem video k závěrečné skladbě “Sculpture” — jednak pro pěknou muziku, jednak pro vtipnou citaci Murnauova Nosferatu.

Historie a film (polsko-české srovnání)

Polsko je velká země. Na první pohled banální a všeobecné konstatování má nicméně své zcela konkrétní a viditelné důsledky, například pokud jde o reflexi vlastních dějin. Ta je ve srovnání s českou situací u našich severních sousedů nejen mnohem rozsáhlejší, ale také systematičtější a má také daleko širší společenskou rezonanci. Můžeme to vidět už v přístupu polských médií. Například prestižní Gazeta Wyborcza, jejíž vysoké úrovni se mimochodem žádný z českých deníků ani zdaleka nepřibližuje, věnuje výročí II. světové války obsáhlou sérii článků, analýz, zpráv, rozhovorů, komentářů apod. A pro zajímavost, polská televize (TVP) provozuje od 3. května 2007 tematický kanál Historia, kde se objevuje řada dokumentů, přičemž důraz je kladen na domácí produkci. To je něco u nás zatím (?) nepředstavitelného — na obdobný projekt by se jistě nenašly finanční prostředky a mezi českými diváky by o něj pravděpodobně ani nebyl zájem. Poláci zkrátka svou historii prožívají jinak, mnohem silněji a vášnivěji než Češi.

Když včera uvedla Česká televize film Andrzeje Wajdy Katyń (dva roky po jeho světové premiéře), který jsem už předtím jednou viděl, uvědomil jsem si znovu, jak jsou Poláci od nás v této věci odlišní. Dílo je jedněmi chváleno pro svou syrovost a absenci sentimentu, druhými haněno pro svou údajnou ideologičnost či konzervativnost. Skutečností však zůstává, že jde o snímek mimořádně působivý, o skutečný historický velkofilm. Velikost (rozuměj ambicióznost, nikoli mramorová monumentálnost) Wajdova počinu vynikne o ještě víc, když jej srovnáme s dílky české provenience — namátkou uveďme Hřebejkovu oslavu maloměstské morálky v titulu Musíme si pomáhat (2000) nebo Marhoulův trapný nedodělek Tobruk (2008). Je k uzoufání vidět, jak česká veřejnost bezmála jásá nad Hřebejkovou slátaninou, nesoucí se v duchu typicky čecháčkovské filozofie “co jsme si, to jsme si, stejně jsme všichni jedna rodina (nebo sousedé)”. Oslava české malosti je asi největší zhoubou současné české kinematografie, charakterizované hypertrofií žánru hořké komedie. Co by na to řekl Karel Poláček, autor dnes opět opomíjený a čtený stejně špatně jako Jaroslav Hašek? A co teprve F. X. Šalda se svým heroickým pojetím tvorby a života?

Zatímco čeští režiséři s oblibou znázorňují “malé” starosti “malého” českého člověka uprostřed nepřátelských “velkých” dějin — hlavně proboha neuvést na plátno nějakého hrdinu, to raději rozpolceného zbabělce! —  Poláci se slov “hrdina”, “hrdinství” nebojí. Dějiny jsou k nim stejně kruté, možná ještě krutější, ale dokážou se jim postavit. I za cenu, že je jejich mocný proud smete. A dokážou o tom i podmanivě vyprávět.