Jan Kraus uhodil hřebíček na hlavičku

Jana Krause mám rád pro jeho nesmlouvavost a chytrou ironii. Je to samorostlý člověk, pro něhož má — aspoň se domnívám — osobní nezávislost natolik důležitou hodnotu, že se můžeme spolehnout, že ve svých vystoupeních, jak se říká, nekope za jiného, nýbrž vždycky pěkně sám za sebe. Aťsi třeba dostanu do nosu, jen když do vlastního! Právě listuji knížkou jeho novinářských sloupků Tak to vidím já: podruhé (Praha, Nakladatelství XYZ 2005). I když jsou to texty  let 2003-2004, žádná zatuchlina na mě nedýchá. Sem tam slohové zakolísání, nějaké to gramatické klopýtnutí, nedomyšlená kompozice. Ale to vše jsou maličkosti ve srovnání s perlami, které ze stránek té knížky můžeme vylovit. Řada z nich stojí za ocitování, jako třeba tato:

“Bezmála dvě třetiny Čechů považují svůj stát za zkorumpovaný. Většina z nich, jedenaosmdesát procent, spoléhá, že bude proti úplatkářství bojovat právě stát. Lidé sice vnímají korupci velmi citlivě a kriticky, sami ale proti ní bojovat nechtějí. Zkušenost s korupcí by ohlásilo policii jen 18 procent dotázaných. Většina lidí by si takovou událost nechala pro sebe, nebo by se svěřili jen svým blízkým. Vyplývá to z výsledků průzkumu agentury GfK.

Myslím si, že výsledky tohoto průzkumu platí u nás skoro na všechno. Skeptický, až temný názor na realitu, zejména v oblasti politiky, a k tomu představa, že by to stát měl nějak vyřešit. U optimističtějších typů. Pesimisté jen mávnou rukou a nezřídka po chvíli začnou strašně řvát, že už mají všeho dost a začnou vylévat kbelíky bahnitých slov na politiky. V jedné hospodě v zapadlém koutu Čech mně dělník rozburácený pivem pyšně sděloval, jak by jednoho našeho vrcholného politika podřízl. Samotné sdělení nestačilo, začal mi podříznutí názorně předvádět. Bylo znát, že věc má nejen promyšlenou, ale má i letitou praxi s drůbeží a jinými domácími zvířaty, kterou by rád na  politikovi uplatnil. Ostatní chlapi kolem stolu celý, několikrát opakovný akt podříznutí pečlivě sledovali, jako by kolegu hlídali, aby při usmrcování politika neco nezanedbal nebo nepochybil. Někteří rozmařile navrhli drobná mučící vylepšení a hned je zalili pivkem.

Neodpustil jsem si připomnout, že za podříznutí je u nás věznice. Mávl rukou, že to rád a pyšně odsedí. Při odchodu z hospody jsem se s koncepčním hrdlořezem potkal ještě ve dveřích: ,Ale nebudete to nikde vykládat, že ne?‘ zeptal se. ,Ne,‘ uklidnil jsem ho, ,napíšu to do novin.‘ Když se zděšeně nadechl, ujistil jsem ho, že bez jména. I tak se vracel k místu svého filozofování značně rozladěn. Papundekl na kulisy. A chtěl by být hrdlořezem.”

Tohle je kritika čecháčkovské malosti jako na dlani. Není co dodat.

Dialog s Borgesem (výpisky z četby)

Jorge Luis Borges, Osvaldo Ferrari: W dialogu I, přeložila Ewa Nawrocka, Gliwice, Helion 2007.

O identitě Argentinců

“[J]sem Evropan ve vyhnanství, ale to vyhnanství mi dovoluje být Evropanem bohatším způsobem než lidem, kteří se v Evropě narodili; oni se rodí spíše v Anglii, Itálii, ve Španělsku, v Norsku, na Islandu, a Evropa je příliš široké pojetí. Naproti tomu my můžeme čerpat z různorodosti těch tradic, můžeme zapomenout na politická omezení, na hranice toho či onoho státu. [...]“

“[...] řekl bych, že rozdíl nebo jeden z rozdílů mezi španělským jazykem ze Španělska a španělštinou, dejme tomu, z Buenos Aires nebo Montevidea spočívá v tom, že Španělé mají tendenci k vykřičníkům. My spíše rozmlouváme, o něčem hovoříme nebo vysvětlujeme, ale netvrdíme a nepřeme se, jak to obvykle dělají Španělé. Konverzace Španělů je vykřičníková. Naše ne; my spíše nezdviháme hlas, mluvíme tišeji.”

O čase

“V každém případě čas je skutečnější než my. Samozřejmě je rovněž možné říct — a řekl jsem to už mnohokrát —, že čas je naší substancí, že jsme z času uděláni. Mohli bychom přece nebýt z krve a kostí: například když sníme, naše fyzické tělo nemá význam, důležitá je naše paměť a fantazie, kterou spřádáme na podkladě paměti. A to má evidentně charakter časový, ne prostorový.”

O psaní

“Začíná zjevením. Ale užívám toho slova v jeho skromném, ne ambiciózním významu. To znamená, že najednou vím, že se něco stane, a to, co se má stát, může být v případě povídky jejím začátkem anebo koncem. Pokud jde o báseň, věc se má jinak — tedy něco je mi dáno, a potom do dění vcházím já a určitě mnohdy všechno zkazím [...].”

“Ano, literární umění je tajemné. O nic méně než hudba. Možná že literatura je složenou hudbou spíše než sama hudba, neboť je v ní obsažena nejen kadence slov a zvuk, ale také konotace, atmosféra a nakonec smysl. Poezii přece nepřijímáme jako nesmyslnou — musíme věřit, že to něco pro někoho znamenalo, zvláště pro jeho emoce. A právě to je nepřeložitelné.”

O filozofii

“Vzpomínám si na příběh toho Řeka, Démokrita, který si v zahradě vydloubl oči, aby nebyl rušen v kontemplaci vnitřního světa. V jedné básni jsem napsal: ‘Čas byl mým Démokritem.’ To je pravda, teď jsem nevidomý, ale možná že být nevidomým není jen smutek. Stačí aspoň, abych pomyslel na knihy, které jsou tak blízko i tak daleko ode mě, abych je chtěl vidět. Myslím si navíc, že kdybych znovu získal zrak, nevycházel bych z domu a zabral bych se do čtení všech těch knih, které zde mám a které sotva znám, mimoto že je znám díky paměti, která všechno změní.”

O bohu

“Jestli Bůh označuje to, co je v nás, co touží po dobru, pak ano [věřím]; ale naopak jestli má někdo na mysli nějakou individuální jistotu, to ne, nevěřím. Věřím jedině v etický záměr — nevím, jestli obecný nebo každého z nás. A kéž bychom mohli dodat, jako William Blake: záměr etický, a také intelektuální.”