Zase ten Karel Čapek

Tak nám zase útočí na “našeho” Karla Čapka, chtělo by se zvolat malomyslnému nad textem “Továrna na Čapka”, jehož autorem je slavista z Bristolské univerzity Rajendra Anand Chitnis. Text byl uveřejněn v posledním čísle časopisu Česká literatura (4/2009, s. 574–578). Nejde vlastně o recenzi, nýbrž o “zamyšlení nad” — tedy o zamyšlení nad knihou Jiřího Opelíka Čtrnáctero prací o Karlu Čapkovi a ještě jedna o Josefu Čapkovi jako přívažek (Praha, Torst 2008). Titul onoho zamyšlení má zřejmě sugerovat představu, že v české kultuře existuje jakýsi mechanismus, jehož jedinou funkcí je vytvářet, bránit a udržovat mýtus o Karlu Čapkovi jakožto autorovi, kolem něhož se jako kolem Slunce otáčí planetární soustava naší meziválečné kultury. Jako by v české kultuře, alespoň podle Chitnise, existovala permanentní potřeba Čapka bránit proti zlovolným vykladačům jeho díla a zlomyslným útočníkům na jeho osobu. Chitnisovi se zdá, že Opelík náleží k vzorným a přičinlivým obsluhovatelům zmíněného mechanismu, a sám kategoricky prohlašuje: “Je třeba jiný, nový pohled na Čapka” (op. cit., s. 578). A pokračuje: “Opelíkův výbor nám přes veškerou erudici takový pohled nedává, protože je příliš poplatný svému času.” (ibid.) A máme vymalováno.

To, co na obou citovaných větách musí člověka vyděsit nebo přinejmenším motivovat k obezřetnosti, je nejen jejich obsah, nýbrž i dikce. Co znamená, když se řekne “jiný, nový pohled”? Míní se tím, že ten, který předkládá Opelík, je “stejný, starý”? Nemyslím si to už proto, že badatel pracoval s materiálem dosud adekvátně nezhodnoceným (např. s Čapkovou korespondencí s Věrou Hrůzovou), nehledě na autorovy svěží interpretace primárních textů. A co proboha myslí Chitnis tím, že Opelíkův výbor je “poplatný času”? Vždyť přece sami dobře známe texty, které ohazovaly snažení těch “starých”, tj. těch “poplatných času”, zatímco my “noví” už víme, “jak to má být”, neboť my známe neměnné “zákonitosti dějin”, a umíme se tudíž vyklonit nad dobovou podmíněnost a “objektivně hodnotit” fakta. Jenže netrvalo ani tak dlouho a ukázalo se, že právě žvásty kaceřující “poplatnost času” jsou samy nejvíce času poplatné, a namísto patosu “jiného, nového” zůstala jen trapná servilnost vůči právě vládnoucí ideologii. (A z druhé strany, tentokrát sub specie aeternitatis: co není ve větší či menší míře “poplatné času”, tj. bytostně svázané s dobovým horizontem svého vzniku?)

Demytizovat Čapka je jistě bohulibý imperativ, ale sám Čapek nikdy nestál o to, aby se z něho stal národní mučedník. V tom je jeho osud podobný osudům Karla Havlíčka Borovského, Boženy Němcové nebo i Karla Hynka Máchy. A jestliže skutečně existuje jakýsi čapkovský mýtus, pak to není vina Čapkova. Chitnis by si měl možná jasněji promyslet, na co vlastně útočí: na mýtus o nezpochybnitelném Karlu Čapkovi (kdo je vůbec ještě dnes jeho zastáncem? nedokázal bych uvést jediné jméno), kritizuje “zastaralost” Opelíkových studií nebo prostě zpochybňuje Čapkův umělecký význam (v čemž má zřejmě spočívat kýžená novost pohledu)? Prosím, povšimněme si dobře, že Chitnis si nevšímá metodologie Opelíkova psaní. A zajímavé je, že si nevšímá ani konkrétních Čapkových děl. Samozřejmě, není účelem recenze analyzovat spisovatelovo dílo, to ví každý gymnazista. Ale co si pak počít s formulacemi typu: “Při čtení Čapka mě často trápí celkový pocit ,omezenosti‘ a ,omezení‘. Pro mě, oproti některým jeho předchůdcům a současníkům, Čapkovu psaní chybí energie a intenzita. Najdeme u něho mnohé prvky meziválečné literatury: pokusy o vitalistické ,proudy‘ jazyka, jazykovou hravost, humor, satiru, ironii, vyprávění poutavých příběhů, zobrazení lidské psychologie, zobrazení úzkosti, hledání Boha či transcendentna. Chybí jim však určitá dynamičnost, palčivost, lehkost, pronikavost, přesvědčivost, napětí mezi autorem a čtenářem, které najdeme v nejlepších dílech například Lva Blatného [sic! RK], Durycha, Haussmanna [sic! RK], Havlíčka, Hostovského, mladé Majerové, Nezvala, Olbrachta, Raffela [sic! RK], Vančury, Weinera a dalších. U Čapka jsou tyto i další prvky naopak jaksi zjednodušené, vybledlé, někdy i strojené, jakoby přizpůsobené představám o potřebách, názorech a schopnostech průměrného čtenáře.” (op. cit., s. 576)

Tak vida, Karel Čapek už neobstojí ani ve srovnání s L. Blatným (když už Chitnis hovoří pochybovačně o Čapkově aktuálnosti, kdo dnes čte L. Blatného?), Haussmannem aj. Problém je ovšem v tom, že pisatel své hodnocení nedokládá jediným citátem z Čapkova díla. Ale možná recenzent Opelíkovy knihy (kterou ostatně odsunul stranou, aby se nad ní zamyslil) nemusí citovat z Čapka — citace z Čapka mají být asi jen v recenzi či studii ryze čapkovská. Nu, dobrá. Ale poněkud mě zaráží, že je zde příliš mnoho slovní mlhoviny; příliš mnoho “pocitů”, “jaksi”, “jakoby”, “určitého”, “energie”, “intenzity”. A co u všech všudy má být ten “průměrný čtenář”? Co víme o jeho tehdejších schopnostech, preferencích a názorech? Houby s octem.

Všechno je to dojmologie prapodivná, chvatně načtrnutá, rozmazaná. Ovšem to hlavní na konec: Karel Čapek žádnou apologii nepotřebuje, protože je dodnes čten. Potřebuje — totiž jeho dílo — další a další interpretace a analýzy, třebas kritické, avšak věcné, opírající se o studium primárních textů. Chitnisův výkřik je jen povrchním rádoby obrazoboreckým gestem, a to si Čapkovo dílo, ostatně mnohem komplikovanější a strukturovanější, než se Chitnisovi zdá, rozhodně nezaslouží. Zcela jistě ho však bez újmy přežije.