Pozdrav z Mariánských lázní

Ve svém románu Nesmrtelnost (L’Immortalité, 1990; česky Brno, Atlantis 1993) uvádí Milan Kundera na scénu Johanna Wolfganga Goetha, který se — podle romanopiscova mínění — slova nesmrtelnost rozhodně neobával. Nebyl jí však posedlý jako jeho milenka Bettina von Arnim. Tak ji alespoň Kundera vidí: jako nesmrtelností krajně zaujatou ženu, osudovou protihráčku moudrého a nad světskou pomíjivost povzneseného Goetha. To je ovšem romanopiscova fikce, jsem přesvědčen, že vůči Bettině nespravedlivá. Ale ať už byla historická pravda jakákoli, zaujala mě jedna Kunderova vsuvka. Jde o autorovu vzpomínku na starostu nejmenovaného moravského města, jenž zakoušel vrcholné štěstí ve chvílích, kdy uléhal do rakve, kterou měl doma otevřenou, a představoval si v ní svůj vlastní pohřeb. Kundera píše: “Nic krásnějšího ve svém životě nepoznal než tyhle zasněné chvíle v rakvi: dlel ve své nesmrtelnosti.” (s. 53)

Věru podivná kratochvíle pana starosty. Avšak odkdy je rakev spojována s nesmrtelností? Nebyla obvykle považována naopak za symbol lidské smrtelnosti, pomíjivosti naší pozemské existence? Když necháme touhu po nesmrtelnosti časem ztvrdnout v kámen, vznikne socha. Nebo pomník. Goethova socha v Mariánských lázních od Vítězslava Eibla je okouzlující, protože uhýbá patosu. Goethe by ji však sotva ocenil. Měl totiž za svého života mnoho jiných věcí na práci, než aby se zabýval vlastní velikostí. Svůj drahocenný čas věnoval například psaní nádherné elegie pro Ulriku von Levetzow, svou poslední velkou lásku z Mariánských lázní. Více se o Goethově pobytu v Mariánských lázních můžeme dozvědět zde. Níže vloženou fotografii je možno nalézt rovněž na Flickru.