Studium et punctum

Že je fotografie prostředkem konzervování času, určitého vizuálně zachytitelného a zachyceného okamžiku v (předpokládaném) kontinuu lidské existence, je zjištění víceméně banální. Jako zajímavější se jeví přístup Rolanda Barthese, který ve své knížce Světlá komora. Poznámka k fotografii (přeložil a doslov napsal Miroslav Petříček, Praha, Agite/Fra 2005) rozeznává ve fotografii dvojici simultánně přítomných prvků, navzájem výrazně odlišných, téměř protikladných. První element se dovolává našeho racionálního zájmu o fotografii jakožto kulturní předmět, může působit na naše emoce, avšak tyto emoce jsou již “přefiltrovány” přes racionální diskurs morálního, politického, kulturního aj. systému. Například když vidíme v novinách fotografii z občanských bojů v nějaké africké zemi, náš racionální zájem se zde ukazuje tak, že vnímáme fotografii jako svědectví o určité události, “rámované” morálním, politickým či kulturním kontextem. Nad hrůzností zachyceného výjevu můžeme pocítit morální pobouření, lítost, pohnutí apod., nicméně důležité je to, že čteme fotografii v rovině jejího stylu, žánrového kontextu, v souvislostech systému. Barthes tento první element nazývá studium. Studium, to je vnímání fotografie v jejím rámci: fotografické reportáže jako dobového politického svědectví, portrétu jako svědectví společenského atd.

Druhý prvek je naopak “subverzivní” v tom smyslu, že jakoby roztíná — Barthes říká prolamuje, vyostřuje — u fotografie její prvotní koncept, styl nebo žánr (u všech třech pojmů bychom mohli po barthesovsku užít majuskule). Tento prvek, označovaný jako punctum, je nepředpokládanou, překvapivou, náhodnou součástí zachyceného výjevu, je něčím, co vyklání snímek za hranice našeho sebejistého vědomí, kamsi do tajemného území nezprostředkovaných, čistě subjektivních emocí. Tehdy se fotografie obrací výlučně na nás, osamělé vnímatele. Namnoze má punctum povahu detailu.

Když Walter Benjamin ve své proslulé kafkovské studii (česky in: W. B., Výbor z díla. Literárněvědné studie I., přeložil Martin Ritter, Praha, OIKOYMENH 2009, s. 271–298; pro zájemce zběhlé v němčině ukázka původní publikace v Jüdische Rundschau za rok 1934) popisuje fotografický portrét Franze Kafky jako dítěte (viz vložený obrázek níže), neujde jeho pozornosti jeden zdánlivě pominutelný, nahodilý detail na školákově oděvu — klobouk. Citujme: “Přibližně šestiletý chlapec v těsném, jaksi ponižujícím dětském obleku, příliš hustě obšitém lemovkami, tu stojí v krajině, jež se podobá zimní zahradě. V pozadí strnulé palmové listy. A jako by bylo třeba obdařit tyto vypolstrované tropy ještě dusnější a tíživější atmosférou, drží model v levici nepřiměřeně velký klobouk se širokým okrajem, jaký nosí Španělé. Nesmírně truchlivé oči dominují v této jim předurčené krajině, jíž naslouchá ulita velkého ucha.” (op. cit., s. 278)

Jak vypadal génius v šesti letech? Ukázka fotografického portrétního umění (nebo spíš neumění) 19. století se všemi obligatorními znaky a žánrovými klišé (“vypolstrované tropy”, předurčená krajina) — výsledek fotografovy svědomitosti, jíž se zoufale nedostává jakékoli invence, tvůrčí odvahy. To všechno reprezentuje studium fotografie. Klobouk je její punctum. Nepřiměřeně velký se širokými “španělskými” okraji. Předmět, který náš zrak nemůže obejít, ale který se teprve v kontrastu s drobnou dětskou ručkou (již Benjamin nezmiňuje) proměňuje v cosi monstrózního, co nás dojímá a co přesouvá naše emoce na stranu nebohého, fotografovým záměrem týraného chlapce.

Přijmeme-li Barthesovo rozlišení, znamená to, že tzv. konceptuální fotografie — například díla Jana Saudka (chronologicky řazená online galerie zde) — se ve své ideální, bezchybné podobě omezuje pouze na svou žánrovou “rozprostraněnost”; je dokonalým, do sebe uzavřeným kulturním předmětem, který se dožaduje našeho studia, tedy obrací se k našemu suverénnímu vědomí, našemu rozumu nebo kulturně zprostředkované emocionalitě (tělo vyjadřuje erotickou krásu, slza smutek apod.). Není zde místo pro punctum: nevyzpytatelná křivka náhody (rušivého detailu) je obětována ve prospěch dokonalosti naaranžovaných linií a pozvolných přechodů. Je to tedy něco, co má vždy blízko k vrcholnému kýči, pokud jím už není. Tím se dostáváme k paradoxu. Nedokonalý, neumělý portrét malého chlapce s obřím kloboukem může pro nás znamenat mnohem víc než dokonalá, avšak vyumělkovaná harmonie konceptuální fotografie.

Mám tu před sebou fotografii z rodinného alba. Je na ní můj dědeček. Snímek pochází patrně z konce šedesátých let. Dědeček stojí na dvoře za domem, přesně v prasklině betonového povrchu. Nakloněný horizont (špatně držený fotoaparát?) vnáší do obrazu nechtěnou dynamiku, ale jinak fotografie vyznívá spíše idylicky, radostně. Zahradní zídka z neomítnutých cihel, typický domácí nelad jen napůl ukrytý pod balkonem a především dědečkova čepice se štítkem, tyto podrobnosti mi jakýmsi záhadným způsobem připomínají francouzský venkov, který jsem nikdy nepoznal jinak než prostřednictvím jiných fotografií, filmů a knih. Punctum pro mě představuje dědečkova taška — zřejmě z kůže, nedrží už pořádně tvar (proč je otevřená?). Nevím a nikdy se nedozvím, co je uvnitř, ale ta taška mi sděluje cosi nevyslovitelného, čemu se výrazy jako skromnost, poctivost či pracovitost jen přibližují — jenže znějí příliš substanciálně a příliš jednoznačně se vztahují k charakteristice člověka. Ale jak vyjádřit polorozpadlou vzpomínku?

Dialog s Borgesem (výpisky z četby)

Jorge Luis Borges, Osvaldo Ferrari: W dialogu I, přeložila Ewa Nawrocka, Gliwice, Helion 2007.

O identitě Argentinců

“[J]sem Evropan ve vyhnanství, ale to vyhnanství mi dovoluje být Evropanem bohatším způsobem než lidem, kteří se v Evropě narodili; oni se rodí spíše v Anglii, Itálii, ve Španělsku, v Norsku, na Islandu, a Evropa je příliš široké pojetí. Naproti tomu my můžeme čerpat z různorodosti těch tradic, můžeme zapomenout na politická omezení, na hranice toho či onoho státu. [...]“

“[...] řekl bych, že rozdíl nebo jeden z rozdílů mezi španělským jazykem ze Španělska a španělštinou, dejme tomu, z Buenos Aires nebo Montevidea spočívá v tom, že Španělé mají tendenci k vykřičníkům. My spíše rozmlouváme, o něčem hovoříme nebo vysvětlujeme, ale netvrdíme a nepřeme se, jak to obvykle dělají Španělé. Konverzace Španělů je vykřičníková. Naše ne; my spíše nezdviháme hlas, mluvíme tišeji.”

O čase

“V každém případě čas je skutečnější než my. Samozřejmě je rovněž možné říct — a řekl jsem to už mnohokrát —, že čas je naší substancí, že jsme z času uděláni. Mohli bychom přece nebýt z krve a kostí: například když sníme, naše fyzické tělo nemá význam, důležitá je naše paměť a fantazie, kterou spřádáme na podkladě paměti. A to má evidentně charakter časový, ne prostorový.”

O psaní

“Začíná zjevením. Ale užívám toho slova v jeho skromném, ne ambiciózním významu. To znamená, že najednou vím, že se něco stane, a to, co se má stát, může být v případě povídky jejím začátkem anebo koncem. Pokud jde o báseň, věc se má jinak — tedy něco je mi dáno, a potom do dění vcházím já a určitě mnohdy všechno zkazím [...].”

“Ano, literární umění je tajemné. O nic méně než hudba. Možná že literatura je složenou hudbou spíše než sama hudba, neboť je v ní obsažena nejen kadence slov a zvuk, ale také konotace, atmosféra a nakonec smysl. Poezii přece nepřijímáme jako nesmyslnou — musíme věřit, že to něco pro někoho znamenalo, zvláště pro jeho emoce. A právě to je nepřeložitelné.”

O filozofii

“Vzpomínám si na příběh toho Řeka, Démokrita, který si v zahradě vydloubl oči, aby nebyl rušen v kontemplaci vnitřního světa. V jedné básni jsem napsal: ‘Čas byl mým Démokritem.’ To je pravda, teď jsem nevidomý, ale možná že být nevidomým není jen smutek. Stačí aspoň, abych pomyslel na knihy, které jsou tak blízko i tak daleko ode mě, abych je chtěl vidět. Myslím si navíc, že kdybych znovu získal zrak, nevycházel bych z domu a zabral bych se do čtení všech těch knih, které zde mám a které sotva znám, mimoto že je znám díky paměti, která všechno změní.”

O bohu

“Jestli Bůh označuje to, co je v nás, co touží po dobru, pak ano [věřím]; ale naopak jestli má někdo na mysli nějakou individuální jistotu, to ne, nevěřím. Věřím jedině v etický záměr — nevím, jestli obecný nebo každého z nás. A kéž bychom mohli dodat, jako William Blake: záměr etický, a také intelektuální.”