Takzvaná badatelská povinnost, ale i nostalgie a radostný zájem mě znovu přivádějí k četbě Franze Kafky. V knize Hanse Dietera Zimmermanna Jak porozumět Kafkovi (německý titul ovšem zní Kafka für Fortgeschrittene čili Kafka pro pokročilé) se v kapitole věnované spisovatelovým tvůrčím počátkům — Popisu jednoho zápasu a Svatebním přípravám na venkově — nachází úryvek z dopisu adresovaného Felice Bauerové. Inkriminovaná pasáž Zimmermannovy knihy je zde uvedena v překladu Josefa Čermáka (Praha, Nakladatelství Franze Kafky 2009, s. 55):
“‘Ve mně byli a jsou dva, kteří spolu zápasí.’ To píše Franz Kafka v dopise Felice Bauerové z konce října roku 1914, tedy po prvním zrušení zásnub. ‘Jeden je skoro takový, jakého jsi chtěla… Ten druhý ale myslí jen na práci, je to jediná jeho starost, ona způsobuje, že mu nejsou cizí ani ty nejnehanebnější představy… Ti dva tedy spolu zápasí, ale není to skutečný zápas, při němž na sebe narážejí vždy dvě a dvě ruce. Ten první je závislý na tom druhém, nebyl by nikdy, z niterných důvodů nikdy schopen ho porazit, mnohem spíš je šťasten, když je šťasten ten druhý…’ Ty dvě duše ve své hrudi označuje zde Kafka, jednou tu, která touží po sňatku a měšťanském životě, ano, tu má také, dále tu, která se dočista upsala literatuře, ta tu druhou ovládá. Ta se vždy prosadí.”
Zimmermannův komentář je citlivý, stejně jako je citlivá a podnětná jeho kniha. V citovaném dopise stojí za pozornost přinejmenším dvě věci. Za prvé opakování slova “nikdy”: (1) nikdy nemůže porazit “druhého” (konstatování) a (2) nikdy by ho nemohl porazit z niterných důvodů (specifikace a zdůvodnění). Je zřejmé, že onen “první Kafka” je vztažen k vnějšku a usiluje o přijetí měšťanského hodnotového systému a životního stylu, o přijetí sociální normality či konformity. “Druhý Kafka” naopak představuje vnitřek, niternou hloubku proti vněškovému povrchu, a proto je také onen “druhý” silnější a proto nemůže být nikdy — nikdy poražen “prvním”. “Druhý” je zakotven v hloubce, tvoří samu substanci Kafkovy osobnosti.
Druhým pozoruhodným místem v Kafkově dopisu je zmínka o nejhanebnějších představách. Co tím Kafka míní? Myslím, že tady si Kafka dobře uvědomil povahu své imaginace, která měla daleko od jeho vnějškového života i od nepochybně upřímného přání “prvního Kafky” žít jako spořádaný, ženatý měšťan. Kafkova imaginace je temná, děsivá, neurotická, úzkostná i krutá. Kafka velice dbal o čistotu svého těla, o čistotu svého zevnějšku. Avšak čteme-li jeho texty, je v nich naopak plno špíny. Kafku tato špína odpuzovala, a zároveň přitahovala, podobně jako se děsil svých představ a snů, ale zároveň ho tyto představy a sny ovládaly.
Tags: kafka, romanopisci, střední evropa
duben 23, 2009 na 09:33
mně vždycky fascinovaly kniho o tom, jak číst jiné knihy-)) co si asi počali kafkovi současníci, když jim nikdo nic předem ani potom neinterpretoval?? a co si mají počít bývalí kožmínovi studenti, kterým na každý, byť sebešílenejší výklad literárního díla říkal: “ano, i to je možné.”-)))
a nejnehanebnější představy kafkovy jsou myslím jasné už z významu slova “hanba”-)
duben 23, 2009 na 15:42
tož, tys skeptik pokud jde o literární vědu a umění interpretace. já jsem zvrhlík, mě to baví:) a kožmín? zajímalo by mě, jak probíhaly jeho semináře. jenže právě kožmín byl myslím docela odpůrcem toho, že se něco “má” číst tak a tak – navíc to tak popisuješ, že byl liberální; na konci jedné recenze nějaké strašně přechytřelé teoretické knížky napsal, že člověk stojí před textem nakonec vždycky sám. ta věta se mi moc líbila.
duben 23, 2009 na 23:47
tož ještě aby před tím textem stál někdou se mnou! a hleděl mi přes rameno! to bych nesnesla-))
duben 24, 2009 na 11:20
no bodejť!:)