Vánoce pana Slepcova

Ze všech Nabokovových krátkých próz, které jsem dosud četl, mám patrně nejraději povídku “Vánoce”, obsaženou v souboru Čorbův návrat (česky jako Návrat, Praha, ERM 1995, viz rovněž první svazek Nabokovových Povídek vydaných nakladatelstvím Paseka, detaily o povídce na stránkách Nabokov Tutorials). Líbí se mi její zdánlivá vypravěčská jednoduchost a čistota, citlivost, až zdrženlivost — čili polohy u tohoto bravurního stylisty do jisté míry nečekané, neřkuli překvapivé. První odstavce tohoto pozoruhodně nenápadného vyprávění patří po mém soudu k tomu nejkrásnějšímu, co ruský mistr pera napsal a co je nahony vzdáleno sebeopájivé expozici proslulé Lolity. Cituji v překladu Aleny Ságlové:

“Když se Slepcov vrátil šeřícím se sněhem z vesnice na svou samotu, sedl si do kouta na nízkou plyšovou židli, na které nikdy nesedával. Tak to bývá při velkém neštěstí. Ne vlastní bratr, ale náhodný nenápadný známý, se kterým si jindy nevyměníš ani dvě slova, právě ten tě věčně a laskavě podpírá, podává ti klobouk, který jsi upustil, když je všemu konec, a ty se potácíš, cvakáš zuby a skrze slzy nic nevidíš.

S nábytkem je to také tak. Každý pokoj, dokonce i velice útulný a až směšně maličký, má neobývaný kout. A právě do takového kouta si Slepcov sedl.”

Několika větami, prostými jakékoli emocionální přetíženosti, je zde ukázána hloubka Slepcovova neštěstí. Vyjadřuje ji zvláštní posunutost Slepcovova světa — světa, který už není takovým, jakým býval dříve. Neobývaný kout Slepcovova vesmíru pojednou vystoupil do popředí, podobně jako když kužel světla vykrojí ze tmy část nějakého předmětu: ostrou hranu stolu, opěradlo starého křesla, dojemně malé ouško porcelánového šálku nebo ohnutý rožek stránky ledabyle vytržené ze sešitu. Cosi se změnilo, místo, které předtím nebylo viditelné, začalo neobyčejně žít a získalo na významu. Prostor se přeskupil, banální nicotné detaily nabyly netušené mohutnosti. Vyrostla houština významů, jež neumíme obléci do slov.

A přesto povídka, jejímž tématem je nezměrnost lidského žalu, končí výbuchem štěstí. To když díky žáru sálajícího z kamen praskne kukla indického přástevníka. Na pozadí zasněžené ruské zimy se rozprostírají velká křídla obrovského nočního motýla snad odkudsi z přelidněné Bombaje.