V Nabokovově největším, a zároveň posledním, rusky psaném románu Dar (rus. Дар, angl. The Gift) vzpomíná hlavní hrdina Fjodor Konstantinovič Godunov-Čerdyncev — postava nese četné autobiografické rysy — na svého otce Konstantina Kirilloviče, známého přírodovědce a autora uznávaných entomologických publikací. Odhlédněme nyní od vnějších (autorských) souvislostí, o nichž ve výstižné zkratce píše Michal Sýkora, odkazující přitom na předního nabokovovského odborníka Briana Boyda: “Román v sobě měl zahrnovat celého Nabokova: lásku k Věře, obdiv k otci, vztah k ruské literatuře, jeho minulost, motýly a pochopitelně také emigrantskou zkušenost.” (M. Sýkora: Vladimir Nabokov od Mášeňky k Daru, Brno, Host 2002, s. 148) Věnovat se těmto biografickým aspektům by bylo nošením dříví do lesa, protože o románu existuje množství zasvěcených studií. Dílo se dokonce dočkalo vlastních internetových stránek, jež vytvořil Jurij Leving z Dalhousie University v kanadském Halifaxu. Důležitý je pro nás v tuto chvíli jediný z mnoha motivů, totiž motiv motýla, který se v tomto románu objevuje na více než dvou desítkách stran. Ani to ovšem není v kontextu nabokovovských bádání téma nijak objevné. Zmíněný Boyd připravil společně s biologem Robertem Michaelem Pylem knihu Nabokovovi motýli (Nabokov’s Butterflies, více zde), která představuje zcela ojedinělý průhled do této oblasti spisovatelova celoživotního zájmu.
Na straně 119–120 českého překladu Daru od Pavla Dominika (Praha — Litomyšl, Ladislav Horáček — Paseka, 2007) je otec Fjodora Konstantinoviče uveden jako vážený muž, narozený roku 1860. (Pro úplné srovnání: Nabokovův otec Vladimir Dmitrijevič, který v letech 1878–1885 zastával funkci ministra spravedlnosti, se narodil přesně o deset let později. Zemřel v roce 1922 v Berlíně, zatímco jeho manželka Jelena Ivanovna Rukavišniková skonala v prvních měsících II. světové války v Praze. Více o rodině Nabokovových zde a samozřejmě v autobiografii Vladimira Nabokova Promluv, paměti [Speak, Memory].) Dozvídáme se, že hrdinova otce přivedl k lásce k motýlům německý guvernant. Poté Konstantin Kirillovič studoval na Cambridgské univerzitě biologii u jakéhosi profesora Brighta. (V Cambridgi, na Trinity College, studoval i sám Nabokov.) Napsal osmidílné dílo o asijských motýlech (1890–1917), čtyřdílné Motýly ruské říše (1912–1916) a nejpopulárnější sedmidílné Toulky přírodovědcovy (1892–1912), čímž vstoupil do povědomí odborné veřejnosti. (Všimněme si, že všechny tituly byly vydány do vypuknutí bolševické revoluce.) Zajímavá na celém úryvku je skutečnost, že se v něm vyskytují německá, francouzská, anglická a ruská příjmení, která ačkoli se takto stávají součástí fikčního světa románu, odkazují do sféry aktuálního světa. Jejich nositeli byly totiž skutečné, historicky doložitelné osobnosti. Třebaže Pavel Dominik jako vždy svědomitě doplnil svůj překlad doprovodnými informacemi, o citovaných stranách — až na jedinou výjimku — jeho vysvětlivky kupodivu mlčí. Pro zvídavého čtenáře tedy nezbývá, než si vzít ku pomoci internet, nechce-li listovat těžkými svazky olbřímých encyklopedií.
Píše-li Nabokov, že se otec Fjodora Konstantinoviče řadí “vedle jmen takových průkopníků, jako byli Fischer von Waldheim, Ménétriès či Eversmann” (op. cit., s. 119), pak zjišťujeme následující: Johann (Grigorij) Fischer von Waldheim byl německý botanik, vyznáním luterán, prezident Carské přírodovědné společnosti v Moskvě. Narodil se 7. 5. 1803 v Mohuči (Mainz), zemřel 13. nebo 25. 1884 ve Stěpankově u Moskvy. Jeho kmotrem byl sám Alexander von Humboldt. Svá nejznámější díla publikoval německy nebo francouzsky v Moskvě. (Viz biografické heslo z roku 1961.) Édouard Ménétriès byl francouzský entomolog (narodil se 2. října 1802 v Paříži, zemřel 10. dubna 1861 v Sankt Petěrburgu), který se zabýval výzkumem sibiřské fauny. Svými organizačními aktivitami podnítil vznik Ruské entomologické společnosti (jíž byl románový Konstantin Kirillovič viceprezidentem). A konečně Eduard Friedrich von Eversmann, německý biolog a průzkumník, se narodil 11. ledna 1794 ve Wehringhausenu v Hagenu (dnes součást porúrské konurbace) a zemřel 26. dubna 1860 v tatarské Kazani. Díky jeho výzkumům v prostoru mezi Volhou a Uralem byly objeveny nové druhy ptáků a motýlů, které jsou s jeho jménem spojovány.
Tak bychom mohli s pomocí Wikipedie a jiných stránek postupovat dál a dozvěděli bychom se zpřesňující fakta o jménech, jež se v příslušné pasáži Nabokovova románu objevují. Že Charles Oberthür (1845—1924) je jméno francouzského entomologa, který pojmenoval 42 nových druhů můr (jeho otcem byl významný tiskař François-Charles Oberthür, sám amatérský entomolog). Že k dalším historicky doloženým přírodovědcům se řadí John Henry Leech (1860–1900) a Adalbert Seitz (1860–1938). A že oním mužem, s nímž Konstantin Kirillovič, jak říká vypravěč, “[v]edl ostrou a nelítostnou polemiku” (op. cit., s. 120), byl německý entomolog a historik přírody Otto Staudinger (1830–1900). Ovšem v čem konkrétně se oba badatelé, fiktivní a reálný, názorově střetli, už v románu bohužel nestojí…
Stačí pozorně přečíst jednu dvě strany románu a vidíme, jak se před námi otevírají netušená pozadí, jak se odkrývají tajné vstupy a zaprášená zákoutí; nacházíme stopy či záseky, jež vypravěč připravil čtenářům; vidíme jak sémantika textu houstne, košatí, nebo — abychom užili vhodné přirovnání — jak se větví podobně jako jemné žilkoví motýlího křídla.
