Knihovna jako model světa

“A library is an ideally-suited place for our gloomy days.”
(Alberto Manguel)

Argentinský spisovatel Alberto Manguel (nar. 1948) je českému čtenáři znám především jako autor dvou skvělých knižních esejů: Dějin čtení (A History of Reading, česky Brno, Host 2007) a Čtení obrazů (Reading Pictures, česky rovněž Brno, Host 2008). Prvně jmenovaný titul byl inspirován J. L. Borgesem, s nímž se Manguel osobně znal a o němž napsal vzpomínkovou knížku nazvanou jednoduše S Borgesem (With Borges, Toronto, Thomas Allen 2004 a London, Telegram 2006). Tato skutečnost je v Manguelových biografiích až do omrzení opakována, ovšem je to zcela pochopitelné. Byl to totiž právě Manguel, kdo slavnému spisovateli, již nadobro osleplému, v letech 1964 až 1968 předčítal. A je to on, kdo se podobně jako Borges vášnivě vyznává ze své lásky ke knihám.

Tento rodák z Buenos Aires absolvoval prestižní gymnázium Colegio Nacional de Buenos Aires. Počátky této vzdělávací instituce sahají až do druhé poloviny 17. století. Studovali zde dva nositelé Nobelovy ceny a čtyři argentinští prezidenti (více zde). Součástí gymnázia je i knihovna, založená 14. března 1863 na základě dekretu, který vydal prezident Bartolomé Mitre (1821–1906, prezidentský úřad zastával v letech 1862–1868). Byla to možná první velká knihovna, v níž mohl Manguel studovat. Zcela jistě však navštěvoval také Národní knihovnu Argentinské republiky (Biblioteca Nacional de República Argentina), jednu z největších veřejných knihoven světa. Místo, kde se na milionech stran mnoha tisíců knih nacházejí díla nejlepších duchů světové kultury, nás opět spojuje s Borgesem, který tu v letech 1955–1973 řediteloval. V galerii dosavadních pětatřiceti ředitelů, počínaje Marianem Morenem (1810) a konče Horaciem Gonzálezem (od 2005 dosud) patří Borgesův medailon k těm nejdelším, což nepochybně znamená, že spisovatelovo jméno patří v historii knihovny k těm nevýznamnějším.

Na svých oficiálních stránkách publikoval Alberto Manguel text “Moje knihovna” (My Library), ve kterém se Borgesovo jméno jméno objevuje hned ve druhé větě. Nejde o náhodu. Manguel připomíná Borgesovu myšlenku, objevující se v jeho povídce “Babylónská knihovna”, totiž že knihovna představuje model světa, případně ona sama je světem. Avšak zatímco Borgesova fikce rozvíjela fantazijní prvky a zdůrazňovala některé filozofické aspekty (nesmíme ovšem zapomenout, že Borgesova díla jsou především excelentní intelektuální hrou), Manguelova úvaha směřuje jinam. Vlastně to není ani tak úvaha, reflexe, jako spíše vyznání. Příznačná je už ona změna prostoru: nikoli knihovna Babylónu, nýbrž “moje” knihovna; veřejné je zde nahrazeno privátním. A Manguel jde ještě dál, když píše o změněné atmosféře, vstoupí-li do knihovny v noci. Noc přikrývá svět tajemstvím i intimitou. Řád světla je vystřídán chaosem tmy. Katalog, podle něhož je knihovna-svět uspořádána, podobný tomu, na němž Borges kdysi sám do úmoru pracoval — tento katalog přikryl hluboký těžký stín. A v této chvíli knihy ožívají…

Muž, který (příliš) četl

Univerzum je tvořeno nekonečným počtem šestiúhelníkových galerií, v jejichž středu se nacházejí větrací šachty ohraničené nízkým zábradlím. Podél čtyř stěn — dvě stěny galerie zůstávají volné — je umístěno vždy po pěti regálech zaplněných knihami. Všechny galerie jsou navlas stejné. Jediné, co se odlišuje, jsou knihy. V celém vesmíru se nevyskytuje dvojice identických knih. Legenda vypráví, že kdesi v srdci vesmíru, v jednom z nespočetných regálů, leží Kniha, která v sobě obsahuje všechny knihy vesmíru. Kdo by tuto Knihu přečetl, podobal by se Bohu.

Toto je parafráze popisu obrovské (nekonečné) “Babylónské knihovny” ze slavné stejnojmenné povídky Jorge Luise Borgese (česky v souboru Zrcadlo a maska, Praha, Odeon 1989, s. 64-72). Povídka vznikla v roce 1941, tři roky po smrti autorova otce. V této souvislosti je zajímavé, že v povídce padne zmínka o vypravěčově zemřelém otci, což by mohlo signalizovat autobiografické zabarvení textu. Sám Borges pracoval od roku 1937 jako katalogizátor v Městské knihovně v Buenos Aires. Práce to musela být úděsná; šlo o nikdy nekončící evidenci ohromného množství svazků. Stereotypní, únavná činnost Borgese dováděla k šílenství. Borges vedle toho raději psal eseje a překládal z angličtiny, mimo jiné Orlanda Virginie Woolfové, text spisovatelově metafyzické ironii a hravosti bezpochyby nadmíru blízký. “Babylónská knihovna” se všeobecně považuje za dílo fantastické literatury, ale dost možná jde o záznam jedné z Borgesových nočních můr.

Rok 1938 se jeví ve spisovatelově biografii i díle jako klíčový. Po otcově úmrtí postihla Borgese další rána. Po zranění hlavy bojoval s příznaky otravy krve (tuto událost popsal v další autobiograficky laděné povídce “Jih”) a ještě v témže roce se u tohoto vášnivého milovníka knih objevily první příznaky slepoty. Od roku 1955 oslepl Borges úplně. Ztrátu zraku bral smířlivě jako svého druhu dar, díky němuž se naučil jinému vnímání času. Ale bezpochyby šlo o osobní tragédii. Láska ke knihám se v autorových povídkách objevovala nadále, byť právě začasté v podobě nočních můr — jako například v povídce “Kniha z písku”, jakési volné variaci “Babylónské knihovny”. V nekonečné knize se stejně jako v nekonečné knihovně řád propadá do chaosu, který však není chaosem skutečným, neboť odkazuje k řádu vyššímu, lidské mysli nezbadatelnému.

V rozhovoru s Willisem Barnstonem (česky J. L. Borges: Zrcadla jsou zvláštní věc, přel. Petr Mikeš, Olomouc, Votobia 1996, s. 25-29) vypráví Borges o svých nočních můrách, v nichž se opakují tři základní motivy: bludiště, text a zrcadla. Babylónská knihovna, kterou Borges postavil ve své povídce, je bludištěm, avšak je také zrcadlem (identické prostory galerií se jakoby v sobě navzájem zrcadlí), a je i obřím textem, rozloženým do nevyslovitelného počtu knih.