Dvakrát z časopisu Rolling Stone

Sanfranciský časopis Rolling Stone je známý mimo jiné publikováním rozmanitým anket a žebříčků nejlepších alb či písní rockové historie. Nyní zveřejnil přehled sta největších zpěváků všech dob. Mezi první desítkou jsou tato jména: (1) Aretha Franklin, (2) Ray Charles, (3) Elvis Presley, (4) Sam Cooke, (5) John Lennon, (6) Marvin Gaye, (7) Bob Dylan, (8) Otis Redding, (9) Stevie Wonder a (10) James Brown. Na jedenácté příčce se umístil druhý z liverpoolských Brouků Paul McCartney (o čemž se neopomněli zmínit rozradostnění přispěvatelé stránek Brouci.com). Za pozornost stojí také autoři jednotlivých portrétů poctěných umělců: o Jamesu Brownovi napsal Iggy Pop, Bono z U2 představil Boba Dylana, Van Morrison přiblížil Sama Cooka. Ostatně sám Van Morrison by si jistě zasloužil umístění někde hodně vysoko v uvedeném žebříčku (skončil “až” na 24. místě). To, že se nepropracoval do první desítky, by — ironicky řečeno — mohlo být dáno tím, že stále ještě patří mezi zpěváky žijící, ale jeho zemřelý jmenovec Jim Morrison naprosto nezaslouženě propadl dokonce na 47. pozici.

Druhá zpráva, se kterou přišel Rolling Stone, není radostná. Včera, 12. listopadu 2008, bylo za ranních hodin v hotelovém pokoji v americkém Portlandu nalezeno mrtvé tělo Mitche Mitchella, bubeníka slavného tria The Jimi Hendrix Experience. Vzhledem k tomu, že Mitchell byl posledním žijícím členem legendárního uskupení (Jimi Hendrix zemřel 18. 9. 1970, Noel Redding 11. 5. 2003), jeho odchodem se definitivně uzavřela jedna z nejúžasnějších kapitol rockové hudby. Mitchell hraje na všech třech stěžejních albech: Are You Experienced? (1967), Axis: Bold As Love (1967) a Electric Ladyland (1968).

Ke “kauze Kundera”

Jan Čulík publikoval v Britských listech článek s nadmíru výmluvným titulem: “Aféra” Kundera, která na Západě rychle skončila, je v ČR uměle udržována při životě. Zatímco se západní kulturní veřejnost s takzvanou aférou spisovatelova údajného konfidentství vyrovnala — nakonec takřka nikdo vyřčeným obviněním nepřikládá valný význam —, české mediální prostředí hladinu kunderovské pseudokauzy dál a dál rozviřuje. Podivná obvinění zůstavají těžko doložitelná, ale jsou, žel, s o to větším aplombem publikována. Nelze než souhlasit s étosem Čulíkova článku a s autorovým voláním po dodržování presumpce neviny, kteroužto zásadu česká žurnalistika vesele ignoruje. (Historikové Pierre Nora a Krzysztof Pomian dokonce hovoří o Evropě dvou právních úrovní.) Problém však tkví hlouběji. Jak vůbec došlo k tomu, že celá pseudokauza vznikla?

Pisatel těchto řádků se s klidným srdcem přiznává, že do doby, než celá “aféra” začala, neměl ani tušení o existenci jakéhosi pana Hradílka, jehož nepotvrzenými obviněními či spíše věrolomnými spekulacemi vše začalo. V historické obci je to jméno neznámé, nejde o historika. Jak je tedy možné, že Hradílek, ač nehistorik, publikuje diletantsky zpracovaný materiál, který by neobstál ani jako seminární práce, a ten je posléze brán jako zcela relevantní? Nejde ani tak o osobní motivy Adama Hradílka, ty nám zůstanou asi navždy skryty. Jde o obecnější problém. Kdo dnes píše o historii? A jak dnes historii vnímáme? Je pro nás nedávná historie příležitostí k zamyšlení nebo si z ní děláme nástroj k vyřizování osobních účtů a házení špíny na toho, kdo se nám čímsi znelíbil? Cui bono?

Nesmíme zapomínat, že celá “kauza Kundera” má institucionální rovinu v podobě Ústavu pro studium totalitních režimů. Jeho zkratka ÚSTR zní vskutku odporně a nahání husí kůži. Už při projednávání zákona o zřízení Ústavu se ozývaly hlasy ze strany profesionálních historiků, například Víta Smetany, varující před možnou politizací vědeckého bádání. Nuže, v případě údajného Kunderova konfidentství se tyto obavy naplnily v plné míře a ve formě nanejvýš odpudivé, byť zřejmě nejde ještě o přímou politizaci, ale o nechutnou mediální manipulaci (s možným politickým pozadím). Celý Ústav je podivný hybrid, instituce napůl vědecká, napůl politická, což znamená, že věda v něm může být kdykoli využita či zneužita v lepším případě k osvětově-pedagogickým účelům nebo v horším případě k účelům politicko-ideologickým. Pokud by byl Ústav pro studium totalitních režimů zřízen jako sekce specializovaného výzkumu v rámci Ústavu pro soudobé dějiny AV ČR, nedalo by se proti jeho existenci zřejmě nic vážného namítat; jeho poslání by bylo jednoznačné, výlučně vědeckovýzkumné. Ale takhle?

Celý Ústav by měl být zrušen a postaven na zcela jiném fundamentu, čistě vědeckém. To, že se ve Vědecké radě tohoto hybridu vyskytují jména takových osobností, jakými jsou Vilém Prečan nebo Igor Lukeš, zní — nechť romanopisec promine — jako špatný žert.