Der Tote im Bunker

V knize Mrtvý v bunkru (Der Tote im Bunker) rakouského spisovatele a žurnalisty Martina Pollacka je popsána (vzhledem k dokumentárnímu rázu textu je zřejmě lépe hovořit o popisu než o vyprávění) tragická epizoda ze života autorova otce Gerharda Basta, doktora práv, jinak též sturmbahnführera SS a významného činitele Gestapa. Doktor Bast měl rád hony. Dne 14. listopadu 1943 se jednoho takového honu zúčastnil, někde v místech mezi zříceninou hradu Spilberg a koncentračním táborem Gusen. Jedním z náhončích byl jakýsi Alois Klabauf, dvanáctiletý chlapec z blízké vesnice Langenstein (dnes sídla čítajícího přes dva a půl tisíce obyvatel). Právě on se stal obětí tragédie, o níž je řeč. Došlo k ní následovně. Bast chtěl vyprázdnit nábojnici své brokovnice, ovšem počínal si tak neobratně, že z hlavně vyšel výstřel. Kulka zasáhla srdce malého hocha, který na místě zemřel. Přítomný lékař už nedokázal dítěti pomoci. Bast byl za svou neobratnost, klasifikovanou v právní mluvě jako zabití z nedbalosti, odsouzen soudem SS a policejním soudem ve Vídni ke čtyřem měsícům vězení. Výkon trestu však byl odložen díky shovívavosti soudce, člena SS a shodou okolností rovněž nadšeného lovce.

Celá epizoda zasáhla do osudu dvou lidí: jak nešťastného mrtvého chlapce, tak i neopatrného Basta. A přesto se jeví jako naprosto nicotná ve srovnání s kontextem, v němž se odehrála. V blízkém koncentračním táboře Gusen, ležícím na východ od malebného Lince, trpěli tisíce nevinných lidí, jejichž osud Gerharda Basta zajímal jen pramálo. O ostatních koncentračních táborech, jimiž byla mapa střední Evropy doslova posypána jako zrnky máku, ani nemluvě. Jak je možné, že na jedné straně se Gerhard Bast trápil — zcela pochopitelně a lidsky — absurdní smrtí malého chlapce, kterou nechtěně zavinil, zatímco na straně druhé se sám bez mrknutí oka a bez sebemenšího náznaku špatného svědomí podílel na likvidaci mnoha nevinných obětí? Jak je možné, že poprvé, tj. v případě Aloise Klabaufa, doktor Bast (stále mějme na paměti, že šlo o vystudovaného právníka, u něhož se povědomí o elementárních principech etiky a spravedlnosti jaksi přepokládá) nepozbyl své humanity, ale podruhé, tj. v případě bezejmenných obětí masového vraždění, svou lidskost ztratil? Jak si, úhrnem, vysvětlit tuto podivnou morální schizofrenii?

Svého druhu odpověď na tyto neodbytně se vnucující otázky můžeme nalézt přímo v Pollackově knize (na straně 151 českého překladu Petra Štědroně, Brno, Host 2007): „Při osobním selhání svých podřízených neznal Říšský vůdce shovívavost. Od svých lidí očekával, že budou bez mrknutí oka vraždit nevinné, neozbrojené lidi, Židy, Cikány, duševně nemocné, komunistické funkcionáře, Poláky, Čechy, Slovince, příslušníky jiných skupin a národů, ženy a děti; když se ale jeden z pachatelů provinil při loveckém neštěstí se smrtelným vyústěním, byl neúprosně trestán. Nebylo zabití jako zabití. Masové vraždění bylo povinností, zabití z nedbalosti pak známkou selhání. A selhání se v SS netrpělo.“ Předposlední věta citovaného úryvku zní otřesně, ale zdá se, že se dotýká samotného jádra celého problému.

Ve slavné knize Eichmann v Jeruzalémě (anglický originál je dostupný zde) rozpracovává Hannah Arendtová koncept banality zla, který ve své době vzbudil negativní reakce, neboť spojování nepopiratelné monstróznosti holocaustu s kategorií banality se zdálo být nejen nepřípadné, ale i pobuřující. Dnes se však tento koncept stal součástí diskurzu společenských věd (inspiroval se jím například americký ekonom Edward S. Herman v knize Triumph of the Market). Případ Eichmann udivuje především tím, že jeho protagonista naprosto nesplňuje romantickou představu vraha jako excentrické osobnosti. Sám Eichmann, jak jej přibližuje Arendtová, byl člověkem průměrným, jenž úkol masového vraždění plnil coby bezmála šedivou úředničinu. Tomáš Halík resumuje: „Eichmann podle ní [rozuměj Arendtové] není muž nenávisti, nýbrž průměrný úředník, který se — jako mnoho jiných — zřekl odpovědnosti myšlení, povinnosti klást si znepokojující otázky a dal přednost poslušnému fungování v nestvůrném byrokratickém systému.“ Halíkovo dovozování Arendtové však přece jen působí poněkud jednostranně. Eichmann sice ztrácí onu auru výjimečnosti, ale stává se jakýmsi monstrem naruby, podoben beztvaré hmotě ze svaloviny a kostí, bez jakéhokoli názoru, emocí a s minimálním duchovním rozhledem. V tomto pojetí je Eichmann jen jakýmsi strojem bez života, a takový obraz člověka — z antropologického hlediska — není dostatečně přesvědčivý.

Pravda, jak už to bývá, bude asi někde uprostřed a naznačuje ji právě Martin Pollack (srov. též rozhovor na stránkách Gazeta.pl). Nacista Bast nebyl ani excentrickým vrahem s krvavýma očima, nebyl však ani bezduchým strojem na zabíjení. Byl vrahem i normálním člověkem, jenže jaksi současně. Jako by v jeho mysli existovaly dva morální systémy, dvě hodnotové hierarchie stojící vedle sebe, avšak bez vzájemného dotyku či dokonce překryvu. První systém utvářel jeho privátní každodennost, jež byla k nerozeznání od každodennosti ostatních lidí, běžných občanů beze stop krve na rukou. Podle druhého, zrůdně deformovaného všeobjímající nacistickou ideologií, se Bast řídil ve svém životě veřejném, takzvaně „pracovním“. Příběh Gerharda Basta je důležitý právě kvůli této morální schizofrenii, o níž Martin Pollack píše svým emocionálně nezatíženým, věcným stylem. V ní se totiž zrcadlí fundamentální rozpornost celé modernity. Rozpor může být zdrojem dynamiky systému tím, že rozpohybuje jeho strukturní elementy; ale také se může stát cestou k jeho sebedestrukci. A nacismus takovou sebedestrukcí modernosti nepochybně byl. Kniha Martina Pollacka je dalším důkazem toho, že dějiny nacismu a druhé světové války lze studovat nejen z hlediska globálních sociologicko-filozofických koncepcí, nýbrž také z perspektivy „hrdinů (či spíše antihrdinů) všedního dne“, tedy z pohledu — čapkovsky řečeno — obyčejného života, v němž je mnohoznačnost i rozpornost obsažena.