Van Morrison: Keep It Simple (2008)

Třiatřicáté sólové studiové album Van Morrisona se na britském a americkém trhu objevilo v průběhu března respektive dubna letošního roku. Nese název Keep It Simple (viz též MySpace.com) a od projektu Back on Top (1999) je to po devíti letech poprvé, co celou kolekci představují výlučně originální skladby tohoto fenomenálního irského zpěváka, skladatele a multiinstrumentalisty. Dosavadní alba byla buďto umně či méně umně sestavenými kompilacemi, jako předchozí Still on Top – The Greatest Hits (2007), nebo umělcovu původní produkci doplňoval, a to mnohdy velmi podstatně, materiál z pera jiných autorů. To je případ countryového Pay the Devil (2006), kde se objevily jen tři Morrisonovy písničky, a také vynikajícího, jazzově laděného kousku What’s Wrong with This Picture? (2003), vydaného pod prestižní hlavičkou Blue Note a nominovaného Grammy v kategorii Nejlepší bluesové album současnosti. Jaký je tedy nejnovější přírůstek v Morrisonově obsáhlé diskografii?

Především nijak překvapivý. Morrisonův hudební konzervatismus (míněno pozitivně) nás opět přivádí k samým kořenům toho, co se zhusta označuje oním konfúzním a tedy značně mlhavým pojmem populární hudba, totiž k jazzu a blues. Morrisonova tvorba nepřináší a nechce přinášet nic revolučního. Naopak, je zajímavá a cenná soustředěným pohybem proti proudu času, navzdory síle proměnlivých trendů – ať už na sebe berou sebevíc atraktivní terminologickou nálepku. Hudební struktura jednotlivých písní drží pěkně pohromadě a využívá osvědčených kompozičních postupů. Ovšem právě v tom spočívá úskalí celého opusu. Zmíněný Morrisonův hudební konzervatismus, nebo řekněme raději hodnotová stálost, hraničí zde až s jistou nehybností či monotónností. Písně jsou si často navzájem podobné, melodicko-rytmické přechody se opakují s rutinní samozřejmostí a ani Morrisonův hlas nezní vždy zcela přesvědčivě a k fascinujícím výkonům z doby „Astral Weeks” nebo „Listen to the Lions” má místy hodně daleko. Ve srovnání se shora vzpomenutým albem What’s Wrong with This Picture? na nás dýchne určitá únava, třebaže ne rezignace, nad jejímž oparem se občas objeví špetka hořkosti, jako například v úvodu titulní písně: „They mocked me when I was singing the songs [...]“. Z hudebního hlediska lze za nejpovedenější výkony považovat dvojici písní „That’s Entrainment” a závěrečnou „Behind the Ritual”, jejíž dvojverší „Behind the ritual, behind the ritual / You find the spiritual, you find the spiritual” nás jakoby ztajeně odkazuje k mysticismu alb Astral Weeks (1968) a Veedon Fleece (1974). Morrison nebyl nikdy básníkem metafyzické prázdnoty a zřejmě i v těch nejobtížnějších životních etapách neztrácel svou hlubinu bezpečnosti. Že však Morrisonova distance vůči mašinérii showbyznysu představuje něco víc než jen živelný odpor osamělého outsidera, že je zkrátka a dobře vědomým rozhodnutím výjimečné tvůrčí osobnosti, o tom se znovu přesvědčujeme v introspektivních textech jeho zatím posledních skladeb: „When too many demands have destroyed all my plans / Going down to the end of the land / If I have to drive all night just to feel all right / Going down to the end of the land”.

Keep It Simple nepřipraví svým posluchačům vyslovené zklamání, ale v kontextu Morrisonovy tvorby zaujme místo spíše někde v polostínu. A tak i nezarytější fanoušci irského muzikantského barda se po jeho poslechu nejspíše vrátí k osvědčeným kvalitám alb Astral Weeks, Moondance (1970) nebo Saint Dominic’s Preview (1972).

ZÁVĚREČNÉ HODNOCENÍ:

* * * * *