Musil oder die Pünktlichkeit

Rakouský spisovatel Robert Musil je znám především jako autor monumentálního románu Muž bez vlastností (Der Mann ohne Eigenschaften), který je mnohými považován za jedno z největších literárních děl 20. století. V anketě mnichovského Literárního domu se umístil na první příčce pomyslného žebříčku, následován Kafkovým Procesem a Mannovým Kouzelným vrchem. Přestože jsou podobné ankety dosti problematické a sotva bezezbytku akceptovatelné (literatura zkrátka není sportovní utkání), vypovídá to cosi o mimořádné závažnosti tohoto díla.

Musil je ovšem také vynikající povídkář. Někteří literární kritikové dokonce vyvyšují autorovu tvorbu povídkovou nad román, jejž považují za příliš univerzalizující, totalizující či dokonce ideologizující. Takovými výroky proslul zejména guru německé literární kritiky Marcel Reich-Ranicki, který do svého kánonu sice zahrnul Musilovu prvotinu Zmatky chovance Törlesse (Die Verwirrungen des Zöglings Törleß) a povídku Tonka, nikoli však už zmiňované románové opus magnum.

Objevil se i názor, formulovaný například českou znalkyní Musilova díla Růženou Grebeníčkovou, zda spíše než onen románový monument, pochopitelně nedokončený, není více fascinující vlastní příběh psaní Muže bez vlastností — totiž Musilovy souběžně vznikající deníkové záznamy. Grebeníčková uvádí jako podobný případ Eliase Canettiho, jehož zápisky byly rovněž psány současně s rodící se Masou a mocí (Masse und Macht) a představují svébytný literární výkon. Skutečně: nemůže nás neuvádět v úžas a v rozechvění drama člověka, který polovinu života zasvětil tvorbě jediného románu, který se doslova trýznil nad každou formulací, každým slovem, avšak ne z kdovíjaké estétské touze po dokonalosti, nýbrž z potřeby být naprosto formulačně — tedy myšlenkově — přesný. Dochované Musilovy rukopisy s neuvěřitelným množstvím škrtů, dodatečných úprav, zhusta několikanásobných, s korekturami předchozích korektur atd. představují dostatečně působivé svědectví o ojedinělém, vyčerpávajícím tvůrčím zápase.

O Musilově životním díle se vedly, vedou a nepochybně i budou vést rozmanité spory nebo diskuse, počínaje odvážnými filozofickými disputacemi s hluboce propracovanou argumentací a konče mělkými odsudky rádoby velkých kritiků. Jedno však Musilovi upřít nelze. Patří mezi spisovatele, jejichž myšlení je až pozoruhodně konsekventní a v tomto smyslu nabývá na mnohých místech povahy relevantní filozofické reflexe. Přitom číst Muže bez vlastností (v překladu Anny Siebenscheinové) není nudné ani přehnaně obtížné. Musilův jazyk není esotericky nesrozumitelný, jeho styl je plný zábavné ironie a jiskřivého vtipu. Musilova přesnost (Pünktlichkeit) je tedy zároveň jasností (Klarheit). A to je vzácné. Ovšemže nejen v literatuře.