Borgesovy povídky

Během vánočních svátků jsem se vrátil ke knize Zrcadlo a maska — odeonského souboru povídek z pera argentinského spisovatele J. L. Borgese (doslovem opatřil etnolog František Vrhel). Zmíněný soubor, vydaný v roce 1989, obsahuje s výjimkou Obecných dějin hanebnosti, jejichž český překlad vyšel v témže roce samostatně, a Borgesových prací esejistických všechny autorovy povídkové tituly, počínaje Fikcemi (1944) a konče Dvacátým pátým srpnem 1983 a jinými povídkami (1983). Jedná se tedy o souhrn Borgesova povídkového umění. A že jde o umění skutečné, nadčasové, jsem si znovu ověřil četbou zvláště takových skvostů, jakými jsou prózy „Alef“, „Záhir“ nebo „Modří tygři“. Posledně jmenovaná próza si zaslouží pozornost už z hlediska takříkajíc čistě technického (řemeslného). Čtenář je zde na počátku pomocí umně rozvržených motivů či literárních aluzí veden na falešnou stopu, aby byl vzápětí postaven před záhadu ještě mnohem fantastičtější, obracející zákony matematické racionality naruby — stačí hrst modrých kamínků a náš domnělý řád se propadá v chaos, rozum v šílenství. „Alef“ a „Záhir“ představují dvě strany jedné mince (ostatně tato nyní záměrně zvolená formulace je v kontextu Borgesových próz velmi příznaková): jsou to zvláštní, epicky i filozoficky hutné texty, halucinativní, téměř psychedelické. Zejména úvodní stránky obou povídek, charakteristické brizantním spojením lásky, smrti a fantastického námětu, patří po mém soudu k tomu nejlepšímu, co Borges kdy napsal. Možná, že je psal v horečce, protože i já jsem je kdysi poprvé četl v podivném rozechvění, v jakémsi spalujícím opojení. Takových textů není v literatuře mnoho. Ovšem v Zrcadle a masce lze objevit i další místa, pro která stojí za to se ke knize vracet. Ať jsou to první věty povídek „Trojí verze Jidáše“ a „Teologové“ nebo dialog vypravěče a jeho bezejmenného hostitele v povídce „Utopie unaveného muže“. Tento pozdní autorův text není zřejmě ničím pozoruhodný a nepochybně patří k těm méně zdařilým, ale v paměti mi z podivuhodných příčin uvízla slova, že „není důležité číst, ale opětovně pročítat přečtené“, a já z toho důvodu cítím k onomu dílku určitou vděčnost. Návraty nejsou v čtenářském světě ničím neobvyklým, posilují intimitu četby a prohlubují naše porozumění textu. I proto mé opětovné pročítání přečteného Borgese.

Od doby, kdy se originálního Argentince chopili postmoderní myslitelé, stalo se čtení jeho knih intelektuální módou. Netřeba se pohoršovat, známe horší spisovatelské osudy. Bezesporu pozitivním výsledkem této „borgesománie“ je, že o Borgesovi lze dnes relativně snadno získat dostatečné množství informací, a to nejen v tradičních médiích (knihách, tištěných encyklopediích atd.), nýbrž i na internetu. V této souvislosti stojí za zmínku především The Borgesian Cyclopaedia (některé odkazy jsou bohužel nefunkční) nebo projekt Borges Center University of Iowa, kde se v sekci Borges Studies Online nacházejí převážně anglicky nebo španělsky psané borgesovské studie, volně přístupné všem zájemcům.

Vraťme Karla Marxe filozofii

S Karlem Marxem je v českých zemích trvalá potíž. Procházíme-li různé encyklopedie a filozofické slovníky, ať už tištěné nebo internetové (viz heslo Karl Marx ve Stanford Encyclopedia of Philosophy), zjišťujeme, že Marx je v nich případně charakterizován především jako filozof, tj. jeho dílo je probíráno především ve filozofickém kontextu. Marx tedy patří do dějin filozofie stejně jako Nietzsche, Schopenhauer nebo Hegel. Svou základní intencí měl Marxův projekt povahu filozofickou — nikoli ekonomickou, politickou, sociologickou nebo jinou, ačkoli i do těchto oblastí myslitelovo dílo významně zasáhlo. To je třeba podtrhnout, protože ještě donedávna nebylo nikterak vzácné hovořit o Marxovi nekriticky jako o neomylném prorokovi lidského pokroku, posvátné ikoně komunistické verze modernosti. Takovýto parareligiózní postoj, který nemá s filozofickým (kritickým) myšlením nic společného, však dávno ztratil svou dějinotvornou sílu. Módním se dnes stal naopak postoj na první pohled zcela opačný, ve skutečnosti však s předchozím stanoviskem hlubinně spřízněný. Je to postoj, který Marxe hodnotí veskrze negativně, klade jeho dílu a snad i jemu osobně vinu za vše, co špatného se událo od okamžiku výstřelu z Aurory. Tím se však, paradoxně, jednotlivci přiznává tak významná role v dějinách (třebaže, a to je na tom pikantní, je to role záporná), jaká za časů Hérodotových příslušela jen bohům. Ovšem hledat v Marxově filozofii přímý předstupeň Leninova voluntarismu, neřkuli bolševické politické praxe, je stejně pošetilé jako vinit Nietzscheho z toho, že se nacisté zmocnili jeho myšlenky o nadčlověku.

Ve výše uvedeném heslu Stanford Encyclopedia of Philosophy, které napsal přední světový znalec Marxova díla profesor Jonathan Wolff (o Wolffovi viz heslo ve Wikipedii nebo stránku na University College London), se však správně říká, že Marx „is best known not as a philosopher but as a revolutionary communist, whose works inspired the foundation of many communist regimes in the twentieth century“. Dodejme: bohužel. Wolff dále poznamenává, že nelze přesně určit, jak velký byl Marxův vliv na utváření moderního světa. Se vší pravděpodobností nemalý. Faktem nicméně zůstává, že Marxovo dílo bylo opracováváno k politickým (ideologickým) účelům tak masivně, že je třeba nejprve se zbavit hustých nánosů rozmanitých dezinterpretací resp. záměrných manipulací, abychom pod nimi mohli znovu spatřit jiskření původních myšlenek. Nové studium Marxových spisů je tedy třeba začít tím, že vrátíme Marxe zpět filozofii. Že v něm přestaneme vidět proroka anebo ďábla ve světě bez Boha — ve kterém, jak říká Dostojevskij, je dovoleno vše — a že se zbavíme všech ideologických klišé a floskulí. Nakonec to byl komunistický režim sám, jenž geniálnímu mysliteli prokázal medvědí službu.

Se sympatiemi můžeme sledovat úsilí např. Michaela Hausera, který to v recenzi „Pokus o zahájení debaty na skandální téma: Marx“, uveřejněné v Literárních novinách č. 11/2006 (internetová verze dostupná zde), vyjádřil pregnantně: „Není možné, že tu přežívá české opatrnictví, přikrčenost, lhostejná poddajnost, která v dobách polistopadové svobody již nemá oprávnění? Nejsou pak ony pokřivené obrazy Marxe, s nimiž se v našich zemích setkáváme i v akademickém světě (Marx je líčen buď jako ekonomický redukcionista nebo jako totalitní myslitel) projevem toho, že jsme se dosud nevyrovnali s minulým režimem? Není právě toto pokřivení Marxe a mlčení o západním marxismu známkou toho, že dosud vězíme v pouhé negaci minulého režimu a že jsme dodnes nepřekročili jeho stín? Neskončí u nás období, nazývané jako postkomunismus, právě tehdy, až se v nás rozpustí vnitřní bloky vůči Marxovi a my začneme přemýšlet o tom, co Marx doopravdy říká?“ — Marx je skutečně občas vnímán jako myslitel, který je přinejmenším překonaný. Ovšem mluvit ve filozofii o „překonání“ toho či onoho (ideového směru, autora, konkrétní myšlenky apod.) je obzvlášť problematické. V díle Platónově nebo Aristotelově lze jistě najít nejednu problematickou pasáž. Jsou snad proto tito filozofové „překonaní“?

Opuštění ideologického diskurzu či interpretačních stereotypů a návrat k filozofickému čtení Marxe má zvláště v českém kulturním kontextu svůj nemalý význam. Proces „otevírání“ marxismu, jeho nedogmatická recepce a inspirativní rozvíjení podnětů marxistické filozofie, k němuž u nás došlo v 60. letech minulého století, stále čeká na zevrubné zhodnocení a detailnější analýzy sine ira et studio. Týká se to zejména díla Karla Kosíka a Roberta Kalivody. Ale o tom v tomhle poznámníku (možná) jindy.