Jan Kraus uhodil hřebíček na hlavičku

Jana Krause mám rád pro jeho nesmlouvavost a chytrou ironii. Je to samorostlý člověk, pro něhož má — aspoň se domnívám — osobní nezávislost natolik důležitou hodnotu, že se můžeme spolehnout, že ve svých vystoupeních, jak se říká, nekope za jiného, nýbrž vždycky pěkně sám za sebe. Aťsi třeba dostanu do nosu, jen když do vlastního! Právě listuji knížkou jeho novinářských sloupků Tak to vidím já: podruhé (Praha, Nakladatelství XYZ 2005). I když jsou to texty  let 2003-2004, žádná zatuchlina na mě nedýchá. Sem tam slohové zakolísání, nějaké to gramatické klopýtnutí, nedomyšlená kompozice. Ale to vše jsou maličkosti ve srovnání s perlami, které ze stránek té knížky můžeme vylovit. Řada z nich stojí za ocitování, jako třeba tato:

“Bezmála dvě třetiny Čechů považují svůj stát za zkorumpovaný. Většina z nich, jedenaosmdesát procent, spoléhá, že bude proti úplatkářství bojovat právě stát. Lidé sice vnímají korupci velmi citlivě a kriticky, sami ale proti ní bojovat nechtějí. Zkušenost s korupcí by ohlásilo policii jen 18 procent dotázaných. Většina lidí by si takovou událost nechala pro sebe, nebo by se svěřili jen svým blízkým. Vyplývá to z výsledků průzkumu agentury GfK.

Myslím si, že výsledky tohoto průzkumu platí u nás skoro na všechno. Skeptický, až temný názor na realitu, zejména v oblasti politiky, a k tomu představa, že by to stát měl nějak vyřešit. U optimističtějších typů. Pesimisté jen mávnou rukou a nezřídka po chvíli začnou strašně řvát, že už mají všeho dost a začnou vylévat kbelíky bahnitých slov na politiky. V jedné hospodě v zapadlém koutu Čech mně dělník rozburácený pivem pyšně sděloval, jak by jednoho našeho vrcholného politika podřízl. Samotné sdělení nestačilo, začal mi podříznutí názorně předvádět. Bylo znát, že věc má nejen promyšlenou, ale má i letitou praxi s drůbeží a jinými domácími zvířaty, kterou by rád na  politikovi uplatnil. Ostatní chlapi kolem stolu celý, několikrát opakovný akt podříznutí pečlivě sledovali, jako by kolegu hlídali, aby při usmrcování politika neco nezanedbal nebo nepochybil. Někteří rozmařile navrhli drobná mučící vylepšení a hned je zalili pivkem.

Neodpustil jsem si připomnout, že za podříznutí je u nás věznice. Mávl rukou, že to rád a pyšně odsedí. Při odchodu z hospody jsem se s koncepčním hrdlořezem potkal ještě ve dveřích: ,Ale nebudete to nikde vykládat, že ne?‘ zeptal se. ,Ne,‘ uklidnil jsem ho, ,napíšu to do novin.‘ Když se zděšeně nadechl, ujistil jsem ho, že bez jména. I tak se vracel k místu svého filozofování značně rozladěn. Papundekl na kulisy. A chtěl by být hrdlořezem.”

Tohle je kritika čecháčkovské malosti jako na dlani. Není co dodat.

Zase ten Karel Čapek

Tak nám zase útočí na “našeho” Karla Čapka, chtělo by se zvolat malomyslnému nad textem “Továrna na Čapka”, jehož autorem je slavista z Bristolské univerzity Rajendra Anand Chitnis. Text byl uveřejněn v posledním čísle časopisu Česká literatura (4/2009, s. 574–578). Nejde vlastně o recenzi, nýbrž o “zamyšlení nad” — tedy o zamyšlení nad knihou Jiřího Opelíka Čtrnáctero prací o Karlu Čapkovi a ještě jedna o Josefu Čapkovi jako přívažek (Praha, Torst 2008). Titul onoho zamyšlení má zřejmě sugerovat představu, že v české kultuře existuje jakýsi mechanismus, jehož jedinou funkcí je vytvářet, bránit a udržovat mýtus o Karlu Čapkovi jakožto autorovi, kolem něhož se jako kolem Slunce otáčí planetární soustava naší meziválečné kultury. Jako by v české kultuře, alespoň podle Chitnise, existovala permanentní potřeba Čapka bránit proti zlovolným vykladačům jeho díla a zlomyslným útočníkům na jeho osobu. Chitnisovi se zdá, že Opelík náleží k vzorným a přičinlivým obsluhovatelům zmíněného mechanismu, a sám kategoricky prohlašuje: “Je třeba jiný, nový pohled na Čapka” (op. cit., s. 578). A pokračuje: “Opelíkův výbor nám přes veškerou erudici takový pohled nedává, protože je příliš poplatný svému času.” (ibid.) A máme vymalováno.

To, co na obou citovaných větách musí člověka vyděsit nebo přinejmenším motivovat k obezřetnosti, je nejen jejich obsah, nýbrž i dikce. Co znamená, když se řekne “jiný, nový pohled”? Míní se tím, že ten, který předkládá Opelík, je “stejný, starý”? Nemyslím si to už proto, že badatel pracoval s materiálem dosud adekvátně nezhodnoceným (např. s Čapkovou korespondencí s Věrou Hrůzovou), nehledě na autorovy svěží interpretace primárních textů. A co proboha myslí Chitnis tím, že Opelíkův výbor je “poplatný času”? Vždyť přece sami dobře známe texty, které ohazovaly snažení těch “starých”, tj. těch “poplatných času”, zatímco my “noví” už víme, “jak to má být”, neboť my známe neměnné “zákonitosti dějin”, a umíme se tudíž vyklonit nad dobovou podmíněnost a “objektivně hodnotit” fakta. Jenže netrvalo ani tak dlouho a ukázalo se, že právě žvásty kaceřující “poplatnost času” jsou samy nejvíce času poplatné, a namísto patosu “jiného, nového” zůstala jen trapná servilnost vůči právě vládnoucí ideologii. (A z druhé strany, tentokrát sub specie aeternitatis: co není ve větší či menší míře “poplatné času”, tj. bytostně svázané s dobovým horizontem svého vzniku?)

Demytizovat Čapka je jistě bohulibý imperativ, ale sám Čapek nikdy nestál o to, aby se z něho stal národní mučedník. V tom je jeho osud podobný osudům Karla Havlíčka Borovského, Boženy Němcové nebo i Karla Hynka Máchy. A jestliže skutečně existuje jakýsi čapkovský mýtus, pak to není vina Čapkova. Chitnis by si měl možná jasněji promyslet, na co vlastně útočí: na mýtus o nezpochybnitelném Karlu Čapkovi (kdo je vůbec ještě dnes jeho zastáncem? nedokázal bych uvést jediné jméno), kritizuje “zastaralost” Opelíkových studií nebo prostě zpochybňuje Čapkův umělecký význam (v čemž má zřejmě spočívat kýžená novost pohledu)? Prosím, povšimněme si dobře, že Chitnis si nevšímá metodologie Opelíkova psaní. A zajímavé je, že si nevšímá ani konkrétních Čapkových děl. Samozřejmě, není účelem recenze analyzovat spisovatelovo dílo, to ví každý gymnazista. Ale co si pak počít s formulacemi typu: “Při čtení Čapka mě často trápí celkový pocit ,omezenosti‘ a ,omezení‘. Pro mě, oproti některým jeho předchůdcům a současníkům, Čapkovu psaní chybí energie a intenzita. Najdeme u něho mnohé prvky meziválečné literatury: pokusy o vitalistické ,proudy‘ jazyka, jazykovou hravost, humor, satiru, ironii, vyprávění poutavých příběhů, zobrazení lidské psychologie, zobrazení úzkosti, hledání Boha či transcendentna. Chybí jim však určitá dynamičnost, palčivost, lehkost, pronikavost, přesvědčivost, napětí mezi autorem a čtenářem, které najdeme v nejlepších dílech například Lva Blatného [sic! RK], Durycha, Haussmanna [sic! RK], Havlíčka, Hostovského, mladé Majerové, Nezvala, Olbrachta, Raffela [sic! RK], Vančury, Weinera a dalších. U Čapka jsou tyto i další prvky naopak jaksi zjednodušené, vybledlé, někdy i strojené, jakoby přizpůsobené představám o potřebách, názorech a schopnostech průměrného čtenáře.” (op. cit., s. 576)

Tak vida, Karel Čapek už neobstojí ani ve srovnání s L. Blatným (když už Chitnis hovoří pochybovačně o Čapkově aktuálnosti, kdo dnes čte L. Blatného?), Haussmannem aj. Problém je ovšem v tom, že pisatel své hodnocení nedokládá jediným citátem z Čapkova díla. Ale možná recenzent Opelíkovy knihy (kterou ostatně odsunul stranou, aby se zamyslil nad ní zamyslil) nemusí citovat z Čapka — citace z Čapka mají být asi jen v recenzi či studii ryze čapkovská. Nu, dobrá. Ale poněkud mě zaráží, že je zde příliš mnoho slovní mlhoviny; příliš mnoho “pocitů”, “jaksi”, “jakoby”, “určitého”, “energie”, “intenzity”. A co u všech všudy má být ten “průměrný čtenář”? Co víme o jeho tehdejších schopnostech a názorech? Houby s octem.

Všechno je to dojmologie prapodivná, chvatně načtrnutá, rozmazaná. Ovšem to hlavní na konec: Karel Čapek žádnou apologii nepotřebuje, protože je dodnes čten. Potřebuje — totiž jeho dílo — další a další interpretace a analýzy, třebas kritické, avšak věcné, opírající se o studium primárních textů. Chitnisův výkřik je jen povrchním rádoby obrazoboreckým gestem, a to si Čapkovo dílo, ostatně mnohem komplikovanější a strukturovanější, než se Chitnisovi zdá, rozhodně nezaslouží. Zcela jistě ho však bez újmy přežije.