Bývaly doby, kdy Brno platilo za spíše nehezké město. Nevím jistě, nakolik to bylo obecné mínění, ovšem mně se Brno nikdy nijak zvlášť nelíbilo. Přijeli jste autobusem na Zvonařku, která je dodnes jen ošklivým, léty zčernalým betonovým „deklem“, pod nímž to i uprostřed horkého léta nepříjemně fouká. Potom jste obešli mrtvé ruiny staré Vaňkovky a dostali jste se k hlavnímu nádraží. Prošli jste spletí špinavých a nebezpečných podchodů (ty straší příchozí návštěvníky bohužel dodnes), a teprve poté jste se dostali do centra. Ale tam vás žádná úleva nečekala. Centrum bylo věčně rozkopané a chodníky samá díra. Jedním slovem: bída.
Dnes je situace jiná. Brno je nejen živým místem (tím bylo vždy), ale také zkrásnělo. V loňském roce jsem si udělal několik takříkajíc studijních procházek městem. S radostí jsem hleděl na opravené fasády domů nejen v centru, nýbrž i v přilehlých a méně přilehlých ulicích (nadchla mě např. ulice Pellicova nebo moje oblíbená Kounicova, jíž vévodí nová Moravská zemská knihovna). Cesta od nádraží směrem na Špilas je podobným, i když objektivně asi méně silným zážitkem jako procházka na krakovský Wawel, zatímco náměstí Svobody svým architektonickým „vícehlasem“ lehce připomíná okázalejší vídeňský Michaelerplatz.
Jak známo, Brno dnes žije plánem výstavby Jižního centra, s čímž souvisí diskutovaný přesun nádraží. Mě myšlenka přesunu kupodivu nikterak nepobuřuje a nepobuřovala by mě možná ani jako Brňana. Pomohlo by to, jak se říká, rozvoji města, které podle statistik rychlým tempem roste jak ekonomicky, tak počtem obyvatel. Jenže zase tak jednoduché to není. Když se na celou věc podíváme z širšího středoevropského kontextu, vidíme, že „něco se děje“. Ambiciózní Vídeň zahájila výstavbu úplně nového hlavního nádraží. Německý Stuttgart chystá změny rovněž. Ve slovinské Lublani vzniká obří komplex Emonika City Center, jehož estetiku nechť posoudí každý sám. A přímo frontální útok developerů se odehrává ve velkých polských městech. Nádraží v polských Katovicích je v dezolátním stavu (kdo tam přijede nepřipraven, zažije doslova kulturní šok). Za pár měsíců tu má začít radikální přestavba celého prostoru. Stejně tak i v Poznani, kde vyroste zcela nový komplex budov, samozřejmě výškových. Mimochodem realizátorem poznaňského projektu bude stejná firma, která uskutečňuje zmíněné Emonika City Center v Lublani. A na revitalizaci nádraží už netrpělivě čeká i Vratislav (dokumentace ve formátu PDF zde).
A všude stejná koncepce: přebudovat nebo nově postavit nádražní budovu a k ní přilepit obří obchodní galerii, potažmo hrdě se pnoucí administrativní budovy. Je to sice pořád lepší než chátrající trosky starého nádraží, ale na druhou stranu, když to trochu přeženeme, za chvíli člověk ani nepozná, v kterém městě to vlastně vystupuje a jestli vlak vůbec hnul z místa. Nicméně je tu ještě jedna závažnější věc: zneklidňující síla a moc developerů, kteří přicházejí jakoby „odnikud“, aby změnili tvář našeho „tady“. Na politiky může člověk aspoň nadávat, zná jejich tváře. Ale developerské firmy, kterým jdou politici na ruku, tváře nemají.
